Epizody a hlavní dějová linka - napsala Kateřina Milfaitová

Kouzlo psaní knih

Každý příběh, ať je to povídka či kniha, musí být nejen uvěřitelný, ale také doložen. K tomu nám pomáhají epizody. Což jsou malí pomocníci, kteří rozptýlí čtenáře. Epizod však nesmí být moc, aby čtenář nezapomněl, o čem je řeč. Spisovatel tak musí dobře vědět, co jsou epizody a co hlavní dějová linka!
Použití epizod pomáhá v případě potřeby k vývoji děje, nebo, jak říkával Arnošt Lustig, autor lépe psát neumí, a tak si pomáhá epizodami. Třetím způsobem je také pocit autora se někomu zavděčit, ač už mamince, manželce či milence. Arnošt Lustig ze svých nepřátel dělal ve svých románech nacisty.
První a poslední věta pak bývá popsána jako tzv středobod vesmíru. Právě otevření příběhu či knihy neboli první věta je nejdůležitější pro chycení čtenářovi pozornosti na první dobrou. Literární stratégové jako Hemingway a Tolstoj tvrdí, že první a poslední věta mají být jednoduché, pádné a zapamatovatelné. První věta proto musí být dobrá, zajímavá a neodolatelná. Jako například “Tak nám zabili Ferdinanda” ze známého Švejka.
Autor čtenáři nesmí dát žádnou šanci se nudit. Je třeba stále nezapomínat na stavební cihly každého příběhu tedy začátek, prostředek a konec a na akci, popis, dialog. Kdy legrace musí být zachycena v jednání postav, kdy smutek musí být popsán emocí, vjemy a smysly. Kdykoli se zdá povídka slabá či nudná, je zapotřebí zamyslet se nad potřebnou akcí. Akce je sama o sobě výborným začátkem příběhu, v kombinaci s dialogem je pak o úspěch první věty postaráno. Třeba William Faulkner vždy svou povídku otevře dramatickým výkřikem a čtenáře okamžitě zaujme, protože příběh vlastně začíná od prostředka. Vždyť i Homér převyšuje autory své doby právě tím, že nevylíčil celou trojskou válku jako jiní, ale pouze poslední rok před zkázou města.
Nikdy by se nemělo zapomenout na pravidlo “Proč to píšeme”, což značí nejen rozuzlení, poučení, ale i hlavní dějovou linku, které se autor musí držet. Jako dobrá pomůcka může posloužit příběh ve třech větách, jehož pomocí musíme být schopni popsat hlavní děj našeho příběhu, tedy dějové linky. Pokud shrnutí do třech vět autor nezvládne, musí se zamyslet!
Příběh je také nutno držet v úhlu pohledu, ve kterém je psán.
Ich-forma autorovi umožňuje psát tak, jak hrdina mluví, což může být zajímavé, ale první osoba představuje ztrátu výrazu tváře, gestikulace. Navíc autor “vidí” jen do jedné mysli a nemůže být na více místech zároveň.
V Er-formě hovoří autor z pozice boha. Nahlíží do srdcí a myslí všech postav. Spravedlivě a s nadhledem představuje všechny možnosti a příležitostně vklouzne do role komentátora. Zároveň si v této formě autor vyhrazuje právo soudit. Ale pozor, autor v těchto případech musí mít lehkou ruku, aby nezabloudil do vod moralizace.
Du-forma je pak formou nejvzácnější. Působí dojmem intimní opravdovosti. Bývají tak psány modlitby. Zpřítomňuje události přímo před očima a čtenáře drží v neustálém napětí. Charakteristickou je naléhavost a vyprávění formou dopisu.

Zdroj: Emingerová Dana. Kouzlo psaní knih. Pokračování knihy Živel Lustig