Černé střevíce: „Dobrý den, co pro vás můžeme udělat?“
Stávající boty: „Moje paní by chtěla hezké boty, dámské, velikost 43.“ Červené lodičky: „Uff, no tohle, takové staré škrpály, no ty jsou rozgajdané!“
Černé střevíce: „Té si nevšímejte, sedí nahoře na polici a myslí si, že když je jasně červená lodička na jehlách, že je něco víc než my! Žádná noha jí není dost dobrá.“
Červené lodičky: „No to určitě! já mám našlápnuto do Lucerny, Rudolfina… Protančím stovky nocí. Budu mít úplně prošlapané podpatky!“
Stávající boty: „No tak, dámy! Moje paní už si při vybírání bot užila své, mohla bych vám vyprávět.“
Červené lodičky: „Pfff, dole v polici jsou holiny nebo támhle pohorky, na takové ploutve jiné boty neseženete.“
„Teda dámy, takové kecy jsem neslyšela ani u Bati. Moje paní vybírala boty všude, dokonce i u Vietnamců. Jeden z těch malých mužíčků volal „Čtižicetři.“ My myslely, že budou snášet boty z celé haly, ale oni přiběhli další malí mužíčci ze všech částí tržnice, ukazovali na nohy mé paní a volali: „Boty čtižicetři... Podívej, boty čtižicetči!“
Červené lodičky: „Teda, za tolik smíchu si zasloužíte speciální pozornost v pánském oddělení…“
Stávající boty: „Tak červené lodičky, už mě fakt štvete! Jsme sice jen černé obyčejné boty na klínku, ale rády si vyjdeme třikrát ročně a budeme sloužit do úplného roztrhání, zatímco co vy budete stát naparáděné ve skříni mezi třemi sty dalšími páry bot!“
