„Ty jo, tady stojí auto ve škarpě. Jak to, že nikdo nezastaví?! Ty jo... Blinkry, klid!“
„Haló, pane, haló!“„Chrrr.. .chrrr... chrrr… chrrr…“
„Co budu dělat? Vypadá to, že spí... No tak to není dobrý!“
„Co se děje paní, dobrý den, volala jste záchranku?“
„Ještě, že jste zastavil, děkuju moc! Nevolala, vytočím 112.“
„Jdu vypnout motor.“
„Čermáková, stojíme na okruhu za lanovým mostem ve směru do centra, je tu auto ve škarpě, osobní, ano, jen jeden člověk, řidič. Vypadá, že spí... Asi měl kolaps, má na autě kartičku vozíčkáře.“
„Posílám vám záchranku.“
„Asi raději i hasiče a policajty.“
„Nebudeme ho vyndávat…“
„Tak já už bych jel, ne? Pomoc jste zavolala…“
„No tak, snad mě tu nenecháte samotnou?!“
„Tady! Už jedou, už nás vidí...“
„Dobrý den. Kdo tu byl první, paní? Viděli jste, jak se to stalo?“
„Já nevím, zastavila jsem, protože jsem jela kolem a viděla auto v příkopě.“
„Dobře, dejte nám občanku, iniciály…“
„Haló pane! Není k probuzení…“
„Čí je ten volkswagen támhle? Rychle odjeďte, přiletí sem vrtulník.“
„Moc děkujeme, že jste zavolala a přivolala pomoc.“
„Na shledanou, budou vám volat.“
S některými lidmi se potkáš jen na pár minut, ale do konce života vidíš jejich tváře. Možná je to tím, že mozek v tu chvíli odhodí všechny ty kraviny běžných situací a řeší jen to důležité. Nebo to dělá adrenalin? Najednou je tvůj bližní ten, kdo je v tu chvíli nejblíž. A za pár minut je ta situace pryč. HLAVNĚ ZAVOLEJ…
„Dobrý den, nezlobte se, že obtěžuju, volala jsem dnes záchranku při autonehodě.“
„Dobrý den, ano, mám to tady. Pán žije, bude to dobrý.“
Dnes mě měl Pán Bůh rád, a nejen mě. Děkuji za vše.
