ICH FORMA
Když jsem se konečně dostala k trhu, byla jsem natěšená, jak už se zbavím těch součástek a moje záda si konečně budou moct ulevit. V hlavě jsem si počítala, kolik za to může dát.
„Dvě robotické ruce, ale poškozené, nějaké měděné trubky (celkem šest kusů), ta děsně těžká hlava, co asi patřila robotu z automobilových dílen. Hmm. Jo, no to by mohlo dát pět, šest mincí. A to by stačilo na jídlo na dva týdny; když budu šetřit, tak možná dva a půl,“ mumlala jsem si, když jsem procházela bránou velkého trhu, který byl umístěn ve starém leteckém hangáru.
Prošla jsem kolem prvních stánků s rybinou. Vždycky to tu děsně smrdí. Věděla jsem, že nejrychleji se k dílnám dostanu, když to vezmu skrz stánky řezníka a lokálních farmářů. Zabočila jsem prudkým krkem po mé levici. Vystavená zelenina u stánků byla k nakousnutí. Cítila jsem, jak moje břicho hlásí, že by si něco dalo. Nadhodila jsem si součástky na zádech a popoběhla, abych už se dostala k dílnám a mohla se jít najíst.
Julie Schillingová
„Dvě robotické ruce, ale poškozené, nějaké měděné trubky (celkem šest kusů), ta děsně těžká hlava, co asi patřila robotu z automobilových dílen. Hmm. Jo, no to by mohlo dát pět, šest mincí. A to by stačilo na jídlo na dva týdny; když budu šetřit, tak možná dva a půl,“ mumlala jsem si, když jsem procházela bránou velkého trhu, který byl umístěn ve starém leteckém hangáru.
Prošla jsem kolem prvních stánků s rybinou. Vždycky to tu děsně smrdí. Věděla jsem, že nejrychleji se k dílnám dostanu, když to vezmu skrz stánky řezníka a lokálních farmářů. Zabočila jsem prudkým krkem po mé levici. Vystavená zelenina u stánků byla k nakousnutí. Cítila jsem, jak moje břicho hlásí, že by si něco dalo. Nadhodila jsem si součástky na zádech a popoběhla, abych už se dostala k dílnám a mohla se jít najíst.
Julie Schillingová
Za zvuku hlasitého zvonku konečně skončila hodina. Když jsem viděla, jak se ostatní chystají ven, rychle jsem si vzala bundu a mířila za nimi. Spěšně jsem si zkontrolovala kapsy, jestli mám s sebou všechno.
Když jsme vyšli ven, bylo krásné dopoledne. Jemný vánek a příjemné slunce na nebi. Prošli jsme nádvořím kolem stromu a sochařské dílny, až jsme nakonec prošli úzkou cestou do kuřárny. Vytáhla jsem krabičku cigaret a zapalovač a poslouchala spolužáky, jak mluví o nadcházejících testech. Sedli jsme si na lavičku, která vypadá, jako by jí postavili učitelé, když byli ještě oni sami studenty. Někdo ještě dopíjel kávu, jiný se zase ptal na zapalovač a já si přichystala balíček karet na rychlou hru „Prší“.
Julie Schillingová
Babička mi podala čaj, a když si sedala, podivně se ušklíbla. Asi jí něco bolí. V osmdesáti letech se jí vůbec nedivím; s tím, jak křupou moje klouby, budu v jejím věku jako rozbité chrastítko.
„To koukáš, co, jak vitální máš babičku? S tím se jen tak někdo chlubit nemůže,“ pyšně se na mě usmívala. Na to jsem jí samozřejmě odpověděla, že s tím souhlasím, vždyť já se na sopku nevydrápu ani ve svých dvaceti.
Na ruce se mi začaly lepit podivné, zelené drobečky. Chvíli jsem přemýšlela, od čeho asi jsou, ale pak jsem je raději rychle a nenápadně smetla ze stolu. Babiččin zrak se asi zhoršuje. Nejradši bych vzala smeták s hadrem a pořádně to tu vyčistila. Jak znám ale babičku, raději by mě tím smetákem švihla, než by si nechala pomoci.
Lucie Košinová
Obul jsem si boty, zavázal tkaničky a přes rameno si hodil kabát. Před odchodem jsem se ještě zkontroloval v zrcadle, jestli vypadám dobře. Otevřel jsem dveře a za sebou je zabouchl. Můj cíl byla nedaleká kavárna, kde už na mě čeká ta nejkrásnější žena, co jsem kdy poznal. Po cestě jsem ještě navštívil květinářství a nechal si uvázat velký puget růží pro svou milovanou.
Když jsem dorazil na místo a uviděl ji přes skleněnou výlohu kavárny, znervózněl jsem. Pomalu, ale jistě jsem sebral kuráž, zhluboka se nadechl a vešel dovnitř. Jak jsem viděl její úsměv na tváři, uklidnil jsem se, obejmul ji a vše nechal přirozeně plynout.
Lenka Hájková
Když jsem dorazil na místo a uviděl ji přes skleněnou výlohu kavárny, znervózněl jsem. Pomalu, ale jistě jsem sebral kuráž, zhluboka se nadechl a vešel dovnitř. Jak jsem viděl její úsměv na tváři, uklidnil jsem se, obejmul ji a vše nechal přirozeně plynout.
Lenka Hájková
DU FORMA
Děkuji, babi. Nebolí tě něco? Já vím, že jsi stále vitální, mně nic dokazovat nemusíš. Vždyť já se nemůžu chlubit takovými zážitky, jako ty. Ale každý má své slabosti a já ti chci jen pomoct. Aspoň bych ti tu poklidila. Vždyť stačí říct. Jen bych ti tu trochu zametla, nemusíš mě tím smetákem hned přetáhnout.
Lucie Košinová
ER FORMA
K velkým branám starého leteckého hangáru, který nyní fungoval jako tržnice, přišla osoba s hromadou součástek. Součástky byly zabalené do starého pytle, ale vykukovaly z jeho děr. Dvě robotické ruce, na nichž chyběly palce, nebo hubené měděné trubky. Něco si mumlala, když vcházela do první části areálu, kde se prodávaly různé druhy ryb a jiných potvor, z moře vytažených. O čerstvosti se dalo jenom spekulovat, když bylo vidět, kolik much poletovalo kolem kaprů, ležících v již výrazně rozteklém ledu.
Naše cestovatelka si nadhodila svůj pytel na zádech a prudkým krokem zabočila do další části s řezníkem a různou zeleninou. Cestovatelce se rozzářily oči a z úst jí kapala slina, když viděla brambory, co sem přinesl místní farmář s nadějí, že vše prodá. Cestovatelka se prudce vydala zase po cestě vpřed, aby mohla konečně prodat ten poklad, co si nesla na zádech.
Julie Schillingová
Lucie Košinová
ER FORMA
K velkým branám starého leteckého hangáru, který nyní fungoval jako tržnice, přišla osoba s hromadou součástek. Součástky byly zabalené do starého pytle, ale vykukovaly z jeho děr. Dvě robotické ruce, na nichž chyběly palce, nebo hubené měděné trubky. Něco si mumlala, když vcházela do první části areálu, kde se prodávaly různé druhy ryb a jiných potvor, z moře vytažených. O čerstvosti se dalo jenom spekulovat, když bylo vidět, kolik much poletovalo kolem kaprů, ležících v již výrazně rozteklém ledu.
Naše cestovatelka si nadhodila svůj pytel na zádech a prudkým krokem zabočila do další části s řezníkem a různou zeleninou. Cestovatelce se rozzářily oči a z úst jí kapala slina, když viděla brambory, co sem přinesl místní farmář s nadějí, že vše prodá. Cestovatelka se prudce vydala zase po cestě vpřed, aby mohla konečně prodat ten poklad, co si nesla na zádech.
Julie Schillingová
Babička se posadila do křesla a podala vnučce čaj. Osmdesátileté kyčle jí přitom pěkně zabolely, ale ona rychle proměnila bolestivý úšklebek v příjemný úsměv. Ani bolavé tělo jí neodradilo od entusiasmu.
„To koukáš, co, jak vitální máš babičku?“ S tím se jen tak někdo chlubit nemůže.“
„To máš pravdu babi, výšlapem na sopku se nemůže chlubit ani spousta mladých lidí,“ konstatovala vnučka a nenápadně smetla zelené drobky ze stolu. Bůh ví, od čeho byly. Vnučka pro to měla pochopení, babiččiny oči už nebyly tak jasné, jako bývaly. Vzít smeták a hadr ale nemohla, na to byla babička moc ješitná, aby si nechala pomoct. Ještě by jí ten smeták přetáhla o hlavu.
Lucie Košinová
„To koukáš, co, jak vitální máš babičku?“ S tím se jen tak někdo chlubit nemůže.“
„To máš pravdu babi, výšlapem na sopku se nemůže chlubit ani spousta mladých lidí,“ konstatovala vnučka a nenápadně smetla zelené drobky ze stolu. Bůh ví, od čeho byly. Vnučka pro to měla pochopení, babiččiny oči už nebyly tak jasné, jako bývaly. Vzít smeták a hadr ale nemohla, na to byla babička moc ješitná, aby si nechala pomoct. Ještě by jí ten smeták přetáhla o hlavu.
Lucie Košinová
