Háňa
Háňu mi dohodila moje ex. Vím, zní to trochu divně, ale jestli je na světě něco normálního, tak jsou to především divné věci. Měla pocit, že tahle Háňa by mohla být to pravé odškodné za náš zpackaný vztah, jehož bolest už dávno odezněla.
„Háňa je úžasná holka. Přijde mi jako čistá duše. Myslím, že by vám to mohlo klapnout!“ zněla její osobní recenze směrem na Háňu. Naše první setkání proběhlo v kavárně. Háňa byla trochu bio-eko. Ne ale rozevlátá baťůžkářka, jen hezky oblečená dívka půvabného vzhledu a majitelka milých dotazů, zda se chci usadit a mít děti. Byly to jasné plusové body, protože tou dobou mé myšlenky cestovaly stejným směrem.
Na naše druhé, už opravdické rande, dorazila Háňa o sychravé sobotě s termoskou a dvěma puntíkatými hrnečky po babičce. Začal jsem tát jak švestkový koláč a upatlaný jsem byl od romantiky zrovna tak. Hubu od švestek jsem si utíral pokaždé, když jsem si na to setkání kdykoliv vzpomněl.
Eva
Byla kolegyně, která nastoupila k nám do práce. Byla nádherná. Přestával jsem vedle ní mít schopnost verbálního projevu a působil spíš jako blbec. Přesto, nebo snad právě proto, nevím, jsem byl Evou osloven, zda bych ji poradil s duchovní literaturou, kterou čtu už 25 let. Šli jsme k Ďžoudymu, popili dobrý čaj a já opojen její krásou a vůní jsem zaskočil dolu do suterénu a přinesl asi šest zásadních knih, rozvíjejících ducha. Nahnula se ke mně přes stůl a políbila mě na důkaz svého díky. Znovu jsem vypadal jako debil.
To, že jsem jím byl, se navíc potvrdilo v okamžiku, kdy se mi svěřila, že: „Jsem tě na čaj pozvala jen proto, abych Tě trochu poznala jako člověka, protože jako chlap se mi moc líbíš.“
Že se holce líbím, poznám až v okamžiku, kdy mi to prostě řekne. Naopak, že se dívce nelíbím, poznám ihned a bez problému.
Začali jsme se vídat denně a já byl při každém jejím „uštknutí“ doslova paralyzován. A že můj mozek běžel napolovic, mělo i své vizuální potvrzení o poznání níže. Přesto…
„Musíš zkusit obě!“
Přesto se ve mně pralo to, pro kterou se mám rozhodnout. Ano, obě jsem potkal současně. Bůh, vesmír, nebo nevím kdo, má prostě smysl pro humor, nebo dramatično. A kde dřív nebylo nic, je najednou na výběr.
Ale zatímco u Háni jsem hledal vůni a vzrušení ve stylu Sherlocka Holmese, u Evy jsem mohl rozdávat emoce, kterých mi při každé návštěvě věnovala plnou náruč.
Jenže ta něžnost a zranitelnost Háni, k tomu oči jako studánky, a především ty hrnečky po babičce, mi zamotaly hlavu.
Jak to, že z pohledu čtenáře je tahle křižovatka tak jasná? No protože romantismus mi zasadil do hlavy, že dva hrnečky po babičce je Královská Flush (pro holky Láska nebeská), zatímco vůně a vzrušení je pouhý Full house (pro holky Kamarád taky rád). Kámoška Petra měla jasné doporučení pro rozřešení. „Musíš se vyspat s oběma, abys věděl kterou. To je prostě jasný. Musíš zkusit obě!“
Hot, nebo čehý!?
Jenže, tohle já neumím, a tak jsem se po dočtené Aně Karenině rozhodl pro romantickou odbočku doleva, tedy hot. Výsledkem bylo, že jsem ztratil rok a půl hledáním vášně a porozumění s nepraktickou, ale velmi romantickou Háňou, a projel jak Evžen Oněgin příběh s Evou.
„Je mi líto. Samozřejmě s Tebou ráda půjdu na kávu, ale nic víc už od toho bohužel nečekej. Jakmile mě někdo jednou zklame, uzavřu se a nedokážu si k němu už znovu najít cestu,“ zněla před téměř deseti lety poslední slova Evy. Té, která měla z dnešního pohledu úplně všechno. Voněla jak oblíbená aviváž, chutnala jak Tiramisu a bavilo mě si s ní povídat jako s kamarádem Džordžem…
„Romantismus je na hovno“
Řekl kdysi můj kamarád Mirda a mě mrzí, že jsem ho neposlechl. Měl za to, že romantismus je nepraktický. Žena musí jednomu především vonět, chutnat a musí po ní dychtit, aby jí udělal dítě, opakovaně. A když to tam není hned, už se to nikdy nezjeví. Nejde si to vymodlit, vyčekat a žádná fronta nejde vystát pro změnu.
A tak jsem batoh plný samoty vyměnil už za krosnu, která pojme větší množství, a do horní kapsy jsem si napěchoval vzpomínky na Evu, její vůni a svou obrovskou touhu po ní.
Vztek na vlastní hloupost jsem si narval už jen do kapes u kalhot a z romantiky mám rohožku, o kterou si utírám hledáním ošoupané boty před bytem.
Romantismus je nepraktický a opravdu stojí za hovno…
Marek má svůj blog Karel Duda, kde publikuje povídky a příběhy pod jménem svého dědy. Nyní mu vychází literární prvotina Vydři-duši a zve na křest do Zóny Palladia 6. října v 19 h.
