Jak psát o lásce - napsala Štěpánka Mrázková

Pro člověka, který flirtuje jen pomocí lahví banánového mléka na internetu, není o romanci vůbec snadné psát. Zvláště když Arnošt Lustig říká, že láska nemá definici. Nebo jich možná má tisíce a autor sám si může v nich vybírat, ale pravděpodobně stejně nikdy nepochopí, co to vlastně láska je.

V kapitole Jak se píše o lásce, je popsáno, že Lustig rozlišoval tři druhy sexu, tedy ten, co se podobá zvířecímu, ten, co je spíše pro pobavení, a ten, ve kterém jde o spojení dvou lidských duší. A jeho důležitou radou je, že máme při psaní dbát na vkus, nepsat o všem, co vnímají naše vjemy, o tom, co dělají fyzická těla, ale o tom, co se děje uvnitř postav, o čem jsou jejich pocity. 

Chtěla jsem během této části citovat z knihy Lady Fuckingham, údajně od Oscara Wilda, erotiky, která je dle mého trochu na okraji tohoto vkusu, o kterém Lustig mluví. Hlavní postava té knihy sama na konci nazývá své paměti zápisy vlastního požitkářství, sportem nebo hobby, a i tím způsobem - velmi nepokrytě - je kniha také napsána.

Když se píše o lásce, často se nepíše pouze o něčem krásném, ale hlavně o něčem božském. Podle mnohých autorů je láska jednou z nejsilnějších, nejsložitějších a nejdůležitějších emocí a v knihách nabírá podobu toho nejkouzelnějšího, nejposvátnějšího, zapovězeného i nebezpečného. Může být důvodem, proč Dante prošel skrze devět kruhů pekelných, i důvodem srdcervoucí smrti Quasimodovy, i tragické sebevraždy Romea a Julie. 

Je zvláštní, že láska a smrt jako by v umění kráčely ruku v ruce. Mým oblíbeným příběhem v takovém případě by snad byla báje o Hádově únosu Persefony, kde bůh posmrtného života doslova krade jaro pro svoji lásku. V učebnici je úryvek s tímto tématem: V tobě je bůh od Renaty Landgráfové. Text je myslím o dvou mniších - jelikož jde o náboženské, nebo možná spíš církevní prostředí - a z těch dvou, jeden se zamiloval do druhého, což v tomto prostředí je zapovězené. A to tedy nejen proto, že jsou to dva muži. Ten zamilovaný mnich na konci skočí z věže, protože nemůže žít, když ví, že ten druhý ho nemiluje stejně a že to, co cítil, ztratilo svoji božskost, kterou předtím cítil.
Chalíl Džibrán v Promluv k nám o lásce lásku personifikuje, až se zdá nejen božská, ale jako božstvo samotné. Říká svým lidem, že by ji měli následovat a odevzdat se jí, ale zároveň varuje, že je nebezpečná.
V jiných textech, třeba v Štědré noci od Jiřího Ryvoly, je popsán ten první, čiře smyslový, druh sexu, který Lustig rozlišuje. Jde zde o něco lidského, až zvířecího, zcela obyčejného, každodenního a vůbec ne božského. 

Myslím, že to není úplně snadné napsat s vkusem a někteří amatérští spisovatelé se domnívají, že čím grafičtější jejich scény jsou, tím větší mají váhu, ale není tomu tak. I s minimem grafického popisu lze vyjádřit jasnou scénu.
Když se píše o lásce, jde o básníkův ráj popisu. Lásce se často věnují celé odstavce a přitom zachycují třeba i jen krátký časový úsek. Hemingway věnoval popisu jednoho doteku, jen držení se za ruce dvou postav přes 18 řádků v Komu zvoní hrana. 

Na psaní o lásce pravděpodobně neexistuje žádný správný návod nebo rada. Hlavní je pouze dívat se dovnitř postav a brát lásku jako něco nadlidského.
Na závěr bych chtěla citovat z knihy O lásce od Stendhala: “Láska připomíná to, čemu se na obloze říká mléčná dráha, totiž zářivé seskupení tisíců menších hvězd, z nichž některé samy tvoří další mlhoviny. V knihách byly zaznamenány z těch čtyř nebo pěti set drobných citů, které tvoří lásku, jen ty základní. Někdy je ovšem nesnadné je rozpoznat a často se mýlíme a za podstatné považujeme ty, které jsou jen podružné… Co to tedy znamená učit se lásce z románů? Co by to bylo, kdybychom po stech svazcích, v nichž byla láska popsaná, chtěli, aby tato kniha někomu objasnila šílenství, které nikdy nepocítil? Dpovím jako ozvěna: ‘Bylo by to šílenství.’ “
Štěpánka Mrázková, Katedra komiksu, Fakulta designu a umění J. S. v Plzni

Chalíl Gibrán: Prorok