U nás na vesnici jezdili všichni na kole. Od prcků pod rámem pánského kola, přes tlusté matróny se zaříznutým sedlem v zadku až po vyschlé starce, které jejich věrný oř dovezl do hospody a pak zase domů.
Dnes jezdí všichni autem; matky vozí děti do školek a škol, muži jezdí autem i do hospod.Narvané autobusy už nejsou noční můrou občanů.
Kola jsou dnes spíše životní styl a móda než jen dopravní prostředek. Jakmile se oteplí, všichni obléknou slušivé oblečky, případně helmy na horská kola a polykači kilometrů vezmou úprkem všechny cyklostezky od severu na jih a od východu na západ.
Já jezdila o prázdninách na bratrově kole proto, že jsem neměla peníze na cestu a někam jsem se chtěla i tak podívat. Všechny ty dálnice E a D se teprve budovaly.
S Věruškou z intru si v Liberci vymýšlíme výlet na Bezdrev do jižních Čech. Prý tam nikdy neprší. Její brácha se nám směje, že se nám pojede na ten jih dobře, na mapě je to totiž z kopce.
Červenec 1969
První etapa vede do Prahy. Svačina v Mnichově Hradišti na náměstí – mléko v lahvi a velká houska.
Nuselský most visí ještě někde v projekční kanceláři na rýsovacím prkně. Metro se už ale staví. Kdekoli stojíme, lidé přibíhají a radí, kam máme jet. Jsme dobrá dvojka děvčat v mini sukních na kolech.
Bohužel, v zahradní části pod Pražským hradem, vedle prominentních vil komunistických mocipánů, nám nedovolili postavit stan. Spíme tedy v jednom takovém luxusním domě, co má koupelnu a přes ní se chodí do ložnice. Noc trávíme v našich českých texaskách na schodech kostela na Jiřském náměstí na Hradě. Čekám tam na svou dopisovou lásku, co teď slouží u Hradní stráže. Raději se ale nechal zapřít, a později mi od něho přišlo pěkně ostré psaní, že mu dělám na Hradě ostudu. Blbec. A je po lásce…
Vyrážíme dál na jih. Konopiště si cestou prohlížíme jen ze zámeckého parku. Autokempink na Jordánu u Tábora nás uvítá jedním vlezlým vojákem, na kterého raději voláme policii. Ta už cestou tak houká, že otrava zdrhne raději sám.
A už je tady rybník Bezdrev – prší tady už třetí den, a tak i v dešti odjíždíme dál na Hlubokou. Ta nás vítá usměvavým slunečným dnem, takže si můžeme perlu jižních Čech pořádně prohlédnout i s jejím nádherným parkem.
České Budějovice se svým čtvercovým náměstím a Masnými krámy nás nezklamou. A co dál? Nějak toho máme už po krk – zpět domů jedeme vlakem. Těch 300 km stálo za to.
A za rok to, Věruško, znovu pořádně roztočíme!
Červenec 1970
Výjezd z Jasenné směr Hradec Králové, Vysoké Mýto. U Litomyšle v lesíku stanujeme. Ráno se vydáváme směr Morava, od Svitav zabočíme k naší spolužačce ke Znojmu. I bez mobilu se díky telegramu dozví, že dnes přijedeme. Bez navigace, jen podle ukazatelů a pusy, se doptáme na její bydliště.
„Už vás čekám, tady se okopéjte a jak vykuchám králíka, je večeřa,“ vítá nás v Miroslavi na dvorku u rodičů Anželína. Koupel je super. A konečně zase teplé jídlo! Ty zmrzliny po cestě se nám už přejedly a párky v hospodách taky, ale pivo, to nám chutná pořád, není po něm žízeň.
Morava je krásná. Zajímavá i kopcovitá, ale lesy nikde, takže jsme zakempovaly v nějakém hájku u řeky Moravy. Strachy usínám a ráno Věruška nikde. Najednou přibíhá z lesíka.
„Víš, kde táboříme? Tady je vojenské pásmo, už jsme na hranicích s Rakouskem. Honem pryč, támhle chodí pohraničníci!“
Bleskem jsme vypadly a uháníme, jak to naše kola umí, dál k Lednici. Opět nádhera, kdo jednou viděl, ví.
Pro dnešek končíme v Mikulově. Jsou tu nějaké slavnosti. Kdepak tady asi budeme spát? „Děvčátka, vy nemáte kde hlavu složit, pojďte ke mně do zahradního domku! Moje dcera jezdí po republice stopem, jí taky někdo určitě pomůže,“ přitočí se k nám milá žena středního věku. Komfort s teplou vodou a postelí a výborné lečo jako od maminky jsme ocenily. Z každého města našeho putování odesíláme pohlednice se srdečným pozdravem.
Noční procházka po zámeckém nádvoří a pohled někam do dáli, kde je to kapitalistické Rakousko se zářící Vídní.
„Až dodělám autoškolu, tak sem pojedu autem. A do Vídně jednou taky,“ říkám. Jasně, že nevím, že se tak v mých padesáti letech stane. Ale prý co si přejeme, to se plní. Mohu potvrdit, a ne jednou.
Jižní Moravu máme za sebou a teď na Brno. Spíme na vysokoškolských kolejích, noční vycházky na Špilberk jsou romantika sama. Staví se tady nějaká dálnice, či co.
Další den směr Bratislava. Hrad nic moc, ta stolička nás moc nenadchne. Stan posíláme domů a odteď bydlíme po ubytovnách; koleje jsou fajn. Tak tu pár dnů brouzdáme po městě a sem tam navečer potkáváme i nějakého slavného herce. Jako nejlepší jídlo tu mají vařenou kukuřici.
Podle Váhu pokračujeme do Piešťan, kde si užíváme čardáše a výborné zmrzliny. Nevěří nám, že už jsme plnoleté. A už vůbec nechápou, že Češky takhle jezdí.
Mává nám majestát trenčianského hradu.
U řeky před Žilinou nám nějací rošťáci ukradnou ventilky u kola. Dorazíme pěšky do města a máme štěstí, že tu mají Kovomat s náhradními díly na kola. Slovenština je náš druhý jazyk, tak houby zle. Žilina je pěkné město. Všude se buduje a je vidět, že to Slováci vzali za dobrý konec.
Ale už se nám stýská, tak zítra razíme domů. Rovnou na Rožnov pod Radhoštěm. Člověk by neřekl, jak jsou ty Beskydy vysoké… Tři hodiny do kopce po svých, zato sjezd do Rožnova nám to vynahradí, ani šlápnout nemusíme. Valašské Meziříčí, Lipník nad Bečvou a konečně Olomouc. Za den jsme to daly. Milé posezení u nově opraveného orloje na náměstí, noc v malém obyčejném hotýlku.
„Věro, jednou si to tady vše pořádně prohlédnu,“ zase pouštím do vesmíru přání, které se splní asi tak po padesáti letech.
Pak už jen domů – Svitavy, Vysoké Mýto, Hradec Králové a Jasenná.
„Vy vypadáte,“ spráskne maminka ruce a žene nás do koupelny. Vaří večeři, abychom to, co jsme zhubly, zase nabraly.
„To víš, mami, 1600 km za deset dní, to je dost,“ vysvětluji.
Kam se hrabou dnešní cyklisté – my jely bez mapy a s pár korunami v kapse. Byly to ale ty nejnádhernější prázdniny.
