Květen. Káťa šla po ulici a dívala se na obrovské moskevské mrakodrapy, které v jejím malém, zapomenutém městě nejsou. Naposledy byla v Moskvě ještě v době SSSR, když tu chtěla nastoupit na univerzitu. Teď už mnoho let pracuje jako obyčejná prodavačka a přijela sem pro svou dceru, která si tu také přeje studovat a matka nechce, aby Anna zopakovala její chyby. A určitě ne chyby Nikolaje, Annina otce.
Byl vysoký, krásný, a vždycky zpíval. To se Kátě moc líbilo, dokud zase neodjel na turné, po kterém se už nevrátil, i když byla Káťa těhotná.
Plánovali si spolu celý život. Jak si koupí v Moskvě byt, jak budou mít děti a psa, ale hudba a sláva pro něho byly důležitější. I přesto, že pro Káťu složil tak krásný a dojemný valčík…
Vzpomínky se snažily dostat z hlavy přímo do srdce, ale hrdá žena jim to nedovolila a spolkla slzy. To bylo dávno, nemá to už vůbec žádný smysl.
Ale když šla podchodem, uslyšela známé noty a neopakovatelné brnkání kytary. Nebylo to něco z televize, nebyla to dokonce ani hudba ze starých gramofonových desek. Ten tříčtvrteční takt si splést s něčím jiným prostě nemohla.
„... jestli odjedu, tak budu mít rád. Když neodjedu, tak taky. Jak za deset, tak i za třicet let, budu tebe mít rád, Káťo...“
„... jestli odjedu, tak budu mít rád. Když neodjedu, tak taky. Jak za deset, tak i za třicet let, budu tebe mít rád, Káťo...“
