Škoda sto pět, převrtaná na stodvacítku, má za sebou necelých sedmdesát tisíc kiláků, tedy pokud někdo netočil počítadlem na palubní desce. Nyní se přesouvá na první dovolenou s novými majiteli. Doteď byl jejich přibližovadlem vlak a autobus a samozřejmě vlastní nohy. Tyhle šlapcuky měly něco do sebe, ale vloni to František, manžel a táta v jedné osobě, přehnal.
Už ani neví, kdo jej podaroval takovým velikým lodním pytlem. Vak to byl ohromný. Při troše dobré vůle se do něj dala nacpat celá domácnost. To byla jeho výhoda. Nevýhodou byl fakt, že vak měl jen jeden popruh. Dal se tedy nést jen přes jedno či druhé rameno. Tato zdánlivá maličkost se ukázala být obrovským problémem poté, co si jej ve slepé víře ve své neomezené síly a pevnou vůli přehodil přes rameno a vyšlápl s ním na pětikilometrovou cestu do dovolenkového cíle.
Vak vážil plus mínus třicet pět kilo. Vůbec neseděl na zádech, jeho větší část začínala až někde v oblasti Františkových beder. Zakrýval více jeho zadek a sahal až někam pod stehna ke kolenům, do nichž zezadu vytrvale s každým krokem narážel a tím je podlamoval. Hrůza. Po prvních pěti stech metrech o deset kilo víc. S každým dalším metrem byl těžší. Asi tak co metr, to kilo navíc. Zoufale si přál, aby něco jelo, aby to zastavilo a aby ten nemožně těžký náklad naložilo a odvezlo nahoru. Ano, celých pět kilometrů je to jen a jen do kopce.
„Ten vak bude moje smrt,“ brblal Franta.
Píše se rok 1992, ale provoz je stejný, jako před třiceti lety. Žádný. Tedy téměř žádný. A tak se vleče a nechce nahlas připustit, že jeho žena měla pravdu, když před cestou prohlásila, že si má vzít na záda krosnu, na kterou je z vandrování zvyklý, že jak hledí na ten žok z hrubého plátna, nedopadne to dobře. Stejně v něm vláčí fůru zbytečností, které mohly zůstat doma. Atlas brouků, atlas trav a keřů, čtyři zpěvníky, vojenský dalekohled a stovku dalších blbostí, no znáte to. A k tomu štos konzerv a jiných potravin.
Tak už je to tady. Z rodiny mu nikdo nepomůže, žena i děti si vlečou na svých zádech své ruksaky a také všechny ruce jsou plně obsazené. František začal, jindy vždy příkladně v čele malé karavany, zaostávat. Mezera se prodlužovala a on lodní obludu ze zad sundával na okraj vozovky stále častěji. Tušil, že se blíží chvíle, kdy ji už ani na hřbet nenahodí. Nakonec ale vždycky zatnul zuby a s vědomím, že když si přes protesty manželky ten hnusný obří pytel prosadil, tak jej taky do cíle donese. Absolutně nepraktické zavazadlo. Zvláště, když si musí zároveň poradit i s kytarou. Hned po dovolené jej vyhodím, přísahal si.
Ve chvíli, kdy byl rozhodnutý další metry utrpení vzdát, zastavilo mu nejčastější vozidlo na téhle trase – traktor. Naložil nejen jeho šílené zavazadlo, ale i ta ostatní od zbytku rodiny. Po dohodě se ženou naskočil i on sám a dostal se k vypůjčené chalupě jako první.
Auto, to je panečku jiná liga!
„Rodinko, vzpomínáte na ten lodní pytel, jak jsem jej vláčel od autobusu a nebýt traktoru, tak jsem vypustil duši? Taková zelená khaki hrůza! Do toho vedro, asfalt tekl a…“
„Vzpomínáme!“ skočila mu do řeči manželka i za děti. „Ten vak ale nebyl khaki, byl modrý!“
„Ne, ne. Zelený byl, protože vojenský. Já jsem ho vlekl na zádech, tak asi vím, ne?“
„Chceš se hádat? Škoda, že jsme ho tenkrát vyhodili, dokázala bych ti, že byl modrý. Děcka, Honzo, Klárko, jaký byl? Že modrý?!“
„Ježiši, nepodsouvej jim to. Jaký byl, Kláro?“
„To je jedno, tati. Můžem se jít koupat?“ Děcka mají rozum.
„Jo, ale bacha! Ne, že budete skákat do vody, když nevíte, jaká je tam hloubka!“
Letos všechny těžkosti s dopravou zavazadel odpadly. Jejich Ždímal, ona škodovka, vše zvládla s přehledem. Táhne pěkně a do kopce vyveze všechny, a hlavně všechno, bez problémů.
„Stejně, ten loňský lodní pytel byl zelený a basta!“ nenechal si ujít poslední slovo.
Další rok utekl jako voda. Je začátek července a Ždímal tuhle rodinku opět bezpečně vyvezl až do rychlebských kopců k jejich oblíbené chalupě. Vybalili a František, panelákem zlenivělý, se jako malý kluk těšil na pořádnou chlapskou práci. Ostatně, tak to měli v podmínkách pobytu nastaveno. Museli by to udělat tak jako tak.
„Miluško, nabrousím sekeru a ze špalků nasekám hromadu polínek, aby bylo v kuchyňských kamnech po čtrnáct dnů čím topit,“ oznámil. „Vrhnu se na to, jen jak vypijeme dojezdové kafe. Ne, seď, já ho udělám. Miluško, kde máme dovolenkový rum? Loknem si po hltu. Tradice je tradice. Tak, chaloupko, na čtrnáct dnů naše, buď k nám přívětivá! Miluško, tak na zdraví a na zdar!“
Prostorná kůlna, zarovnaná až po strop dřevem, nabízela práci na celou dovolenou, kdyby tedy chtěl. Ale to František zas jen tak přiměřeně, aby byl čas i na jiné bohulibé aktivity.
František už štípal asi tak hodinu. Špalky, opřené o stěnu, se v jednu chvíli, při jejich odběru, sesypaly dolů. Sekáč zkoprněl. Na hřebíku, zatlučeném do prkna, visel starý děravý vak. Jeho předloňský vak. Náhle si vybavil, že když se tenkrát při vybalování ukázalo, že má roztržené dno, musel v Jeseníku koupit krosnovou náhradu a zničený vak na chalupě zůstal. No vida, tak to je on. Vojenský, asi lodní, i prázdný těžký jako prase. A celý modrý.
František jej honem znovu zaskládal dřívím…
Napsáno podle zadání:
Někdo někam jde, něco tam zažije, jde tam druhý den (za kratší dobu) a potvrdí si to, jde tam za rok (za delší dobu) a zjistí, že vše bylo jinak.
