Jsem - napsala Valerie Filipová

Často se lidí ptám, kdy si uvědomili, že existujou. Většinou moc odpovědí nedostanu. Řeknou, že nevědí, nebo řeknou nějaký přibližný věk, který zhruba dává smysl, což je pro mě překvapující, protože já si to pamatuju do nejmenších detailů. Nevím, jestli si nějakou jinou chvíli pamatuju takhle konkrétně.
Jeli jsme autem okolo vinohradské vodárny směrem na Jiřák a ten den hodně pršelo. Byly mi čtyři, byla jsem opřená o dveře auta a v puse jsem měla žvejkačku, protože když jsem byla malá, vždycky jsem v autě měla v puse žvejkačku. Pozorovala sem kapky na okně tak, jak to dělá každé dítě, a sledovala, která dojede dolů první.
V tu chvíli se něco ve mně změnilo a já si uvědomila, že to dělám. Najednou jsem začala chápat, že sedim v autě a pozoruju kapky, že jedeme domů a že mam v puse žvejkačku. Vyvedlo mě to z míry, protože to bylo, jako kdybych doteď fungovala na autopilota, který má mojí povahou. 

Byla jsem z toho nadšená i vyděšená.
Zároveň to bylo poprvé, co jsem si uvědomila ten hlas v hlavě. Pamatuju si, že jsem se trochu lekla a doufala, že takhle můj vlastní hlas nezní. Celé to pro mě byla hrozně důležitá chvíle a přišlo mi až absurdní, že zatímco já procházím nějakým hlubokým uvědoměním, můj bratr vedle mě spí, máma s tátou se o něčem baví a nikoho nezajímá, že vlastně existuju.