A co já jsem tady všechno nezažila! Několik velkých povodní, to jsem si už skoro mohla mýt nohy. Nebo dělostřelecké bombardování na konci devatenáctého století. Dokonce si pamatuji i jeden moderní výdobytek, tenkrát se nahradilo staré olejové osvětlení plynovými lampami.
Kolem mě prošli a fotili se miliony lidí. Ještě, že se na všech fotkách tvářím úplně stejně, to mi naštěstí nedělá žádný problém. Ale je to už trochu nuda, ráno vídám sportovce – hlavně běžce, a babičky s pejsky. Přes den koukám na cizince, co si kupují laciné umění od místních malostraňáků. A večer? Večery tu jsou velmi často divoké a hlučné, nezřídka kdy si tu užívá místní omladina, která si myslí, že je bezpečně schována pod rouškou padající tmy.
Začínám zjišťovat, že už jsem na to vše kolem asi moc stará.
Ale co se to děje? Na vozítku ke mně táhnou mého dvojníka z nového vybroušeného pískovce.
„Tak pojď, sv. Jane Nepomucký, tady je nebezpečno, půjdeš pěkně do tepla, do muzea.“
