Jsem ukrytá za závojem tenkých svěšených větví mohutné rozkošatělé smuteční vrby. Všude kolem blátivá kaše, ve kterou se před nedávnem proměnila bělostná sněhová peřina. Pusto, prázdno.
Ještě ráno poskakovalo kolem mne hejno vrabčáků. Nenašli ale zřejmě nic pořádného k snědku, tak odletěli kdoví kam. Kde jste všichni? Jsem tak opuštěná... Jé, hele, tamhle na cestičce se konečně objevila nějaká paní. Našlapuje, jako by jí měla pod nohama každou chvilku vybuchnout mina. Co to měla za nápad, vzít si do toho marastu takovéhle boty?! Za ní se plouží pejsek. Zjevně ani on není z té cesty nadšený... Jejda! Jdou ke mně! Vážně! Blíží se. Třeba se tu aspoň na chviličku posadí a já budu mít po dlouhé době společnost. To je tak hezký den....
Néééé!! Nezvedej tu nožičku!!! Slyšíš!!! Mazej okamžitě za paničkou, nezdvořáku jeden! A ona? Ani se neohlédne, natož aby to po svým čoklovi uklidila. Fuj!!! Teda to je zase den!
Měla bych však z toho bláta mít radost. Je to slibná předzvěst, že se vše v lepší obrací. Byla jsem z té dlouhé zimy tak nešťastná, že jsem si ani pořádně nevšímala okolí. No ano, vždyť teď jasně vidím, že větvičky už začínají bobtnat nalitými pupínky. I ten psí zbytek mi najednou přestal tolik vadit. Ani nevíte, jak se už těším na jaro.
Vždyť mám vlastně skvělý život. Neměnila bych. Na jaře se husté větvoví promění ve svěže zelenou záclonu, kterou se probírá osvěžující jarní vánek. Ptáci po ránu ladí své zobáčky do lahodících tónů zásnubních písní. Celý park se rozvoní, rozjasní jarními květy. Sluníčko sem proniká jen tolik, aby kolem mne vytvářelo přívětivé přítmí.
Avšak ani večery nejsou marné. Když denní světlo nahradí svit pouličních lamp, odraz žlutavých odstínů tvoří v mém zákoutí přímo magické prostředí.
Sedávají si na mě hlavně milenci, protože, co si budeme povídat… Vidíte trochu ven, ale zvědavým pohledům jste skryti. Mohla bych toho tolik vyprávět. Těch vyznání, co jsem vyslechla. Tisíce něžných, ale někdy i drsných slov, která tudy protekla. Stejně jako ty mlčenlivé vášnivé doteky. Všechny do mě zaryly hluboké stopy.
Někdy tu sedí jen tak, s mobily na uchu. Nervózní i ledově klidní, vzteklí, velitelští i ponížení. Křičící i šeptající. Žadonící i dožadující se. Rozhodní i nejistí. Tu a tam zjihlí, mnohomluvní, rozplývající se. Těmhle patří hlavně den. Přelévají se tudy jako dravý proud života. Svou aktivitou vše strhávají a třeba znám jen polovinu toho, co právě řeší, co je teď zrovna rozčiluje, co chtějí zajistit, udělat, co jim ještě chybí… Vstřebávám všechnu tu zanechanou energii, pozitivní i negativní, do sebe.
Mohla bych ale vyprávět příběhy, které prožívám s těmi, kdo sem přijdou jen tak posedět. Nečekají na nic a nikoho, jsou osamělí. Nemluví, ale z toho, jak sedí, jak se bezhlesně pohybují jejich rty a oči upírají kamsi do prázdna, jak si potajmu stírají slzy nebo schovávají hlavu v dlaních, bych mohla domýšlet osudy, které k nim nebyly vůbec laskavé.
Mohla bych vyprávět. Jsem však lavička a jsem velmi, velmi diskrétní...
Jak já se už těším na jaro!
