Ležatá osmička – napsala Karolína Fojtíková (11 let)

Zrovna se stmívalo a představa červánků nad rybníkem s několika labutěmi mi připadala ohromně romantická. Vytáhla jsem stojan, plátno, připravila si barvy a šla jsem malovat. Užívala jsem si ten pocit jistoty a klid, když můj štětec klouzal po plátně a pod ním se objevoval překrásný pohled do přírody. Už odmala jsem ráda malovala, ale takovou scenérii jsem zkoušela poprvé.
Po hodině už byla moc velká tma, abych viděla, co jsem vytvořila, ale i tak jsem byla se svým dílem ohromně spokojená. Sbalila jsem si věci a vydala se přes louku domů. 

Zrovna, když jsem byla v polovině louky, tak jsem zvedla hlavu k obloze a to, co jsem uviděla, mě šokovalo. Po nebi se pohyboval jakýsi červený bod. Letadlo to být nemohlo, protože to létalo do tvaru ležaté osmičky.
Rozběhla jsem se domů a hned z předsíně jsem volala na mámu: „Mami, na nebi je nějaké červené světlo!“
Mamka se podívala ven z okna. „Já nic nevidím,“ řekla.
„Ale ano, je támhle nad lesem, podívej,“ na to já.
„Nic tam není,“ trvala na svém mamka.
„Máma má pravdu, vážně tam nic není,“ přidal se táta, který se taky vyklonil ven.
„Asi jsi moc unavená. Běž raději spát,“ poradila mi mamka.
Nechápala jsem, jak je to možné, ale spát jsem šla. V noc jsem se pak v jednom kuse probouzela. Pořád jsem musela myslet na to světlo.

 
Ráno jsem se probudila a hned po snídani jsem ten obraz ze včerejška chtěla vsadit do rámu. Jenže na obraze bylo něco, do tam být nemělo. Něco, co jsem tam rozhodně nenamalovala.
Za lesem byla nakreslená sotva viditelná červená ležatá osmička.

Původní verze:
Ležatá osmička – napsala Karolína Fojtíková
Zrovna se stmívalo a představa červánků nad rybníkem s několika labutěmi mi připadala ohromně romantická. Vytáhla jsem stojan, plátno, připravila si barvy a šla jsem malovat. Z plna hrdla jsem si užívala ten pocit jistoty a klid, když můj štětec klouzal po plátně a pod ním se objevoval překrásný pohled do přírody. Už odmala jsem ráda malovala, ale takovou scenérii jsem zkoušela poprvé. Po hodině už byla moc velká tma, abych viděla, co kreslím, ale i tak jsem byla se svým dílem ohromně spokojená. Sbalila jsem si věci a vydala se přes louku k chatě.
Zrovna, když jsem byla v polovině louky, tak jsem náhodně zvedla hlavu k obloze a to, co jsem uviděla, mě šokovalo. Po nebi se pohyboval jakýsi červený bod. Letadlo to být nemohlo, protože to létalo do tvaru ležaté osmičky.
Rozběhla jsem se domů a hned z předsíně jsem volala na mámu: „Mami, na nebi je nějaké červené světlo!“
Mamka se podívala ven z okna. „Já nic nevidím,“ řekla.
„Ale ano, je támhle nad lesem, podívej,“ na to já.
„Nic tam není,“ trvala na svém mamka.
„Máma má pravdu, vážně tam nic není,“ řekl táta, který se taky vyklonil ven.
„Asi jsi moc unavená. Běž raději spát,“ poradila mi mamka.
Nechápala jsem, jak je to možné, ale spát jsem šla. V noc jsem se pak v jednom kuse probouzela. Pořád jsem musela myslet na to světlo. Pořádně se mi podařilo usnout až kolem jedné hodiny.
Ráno jsem se probudila a hned po snídani jsem ten obraz ze včerejška chtěla vsadit do rámu. Jenže na obraze bylo něco, do tam být nemělo. Něco, co jsem tam rozhodně nenakreslila.
Za lesem byla nakreslená sotva viditelná červená ležatá osmička.