To, co viděla, jí otřáslo. I když nebyla věřící, pocítila náhlou potřebu zajít do kostela a zapálit svíčku. Za všechny duše, které ten den vyhasly. Kvůli jejímu manželovi.
Celou cestu se přesvědčovala, že to, co viděla, nebyla pravda. Že jde jen o nějaké nedorozumění. Její muž je přece mírný a nikdy by nikomu neublížil. Určitě to zapříčinili ti jeho rádci a na něj to jen spadlo.
Když otevřela těžká vrata a ovanul ji jemně zatuchlý vzduch, uklidnila se. Zapálila svíčku, a ačkoliv nevěděla, jak se modlit, posadila se do lavice a pomalu odříkávala slova, která jí připadala jako modlitba. Teď už si byla jistá, že to není jeho vina a zítra bude všechno normální. Jenže v Davidovi jako by se něco zlomilo. Den ode dne jí připadal chladnější a hlušší k jejím potřebám a citům. Nevěděla, co se děje a co říká za zavřenými dveřmi své pracovny, když k nim přijdou jeho pomocníci. Pokaždé, když měla pocit, že vydal nějaký hrozivý příkaz, oblékla si tmavé šaty a šla do kostela. Postupně se naučila Otčenáš i Zdrávas a sama si je ordinovala podle vlastního předpokladu manželova provinění. Po odříkání, když její rty ztichly a na okamžik zůstaly v polootevřeném úžasu, se jí ulevilo a bylo jí ihned jasné, že její David je pořád ten stejný jako včera. V poslední době to však bylo jiné. Vždy ráno měla kolem žaludku podivné pnutí a když jí doktor po vyšetření sdělil, že je těhotná, zaradovala se. Když to Davidovi se slzami v očích sdělila, usmál se a zvedl ruku k její tváři.
„To je výborná zpráva! Hlavně, aby dítě bylo zdravé… Připravíme mu tady výborný domov.“
Ve chvíli, kdy se jí jemně dotkl, jako by jí projelo ledové ostří skrz naskrz. Všechno se najednou spojilo a začalo dávat perfektní smysl. Všechno to, co doposud ignorovala, a co se kolem ní – na trhu, v kostele, v obchodech – jen šeptalo, jí zblízka explodovalo přímo do obličeje. To, co se jí podařilo o manželovi vytěsnit, ji teď sevřelo. Měla pocit, že jí někdo sáhl až do hrudníku a pevně jí stiskl srdce, které se jí v tu chvíli zastavilo.
Řekla mu, že půjde na oslavu zapálit svíčku do kostela. Když tam došla a usadila se do lavice, odříkala pár Zdrávasů a nespočet Otčenášů. Nic však nepomohlo. Došlo jí, že ruce, které budou chovat její dítě, jsou ruce poroty, soudce i kata. Že to, co jí stisklo a zastavilo srdce, byla jeho ruka.
Napsáno podle vzorce:
někdo někam jde, něco tam zažije, jde tam druhý den (nebo za kratší dobu) a potvrdí si to, jde tam za rok (či za delší dobu) a zjistí, že vše bylo jinak.
