Šikana. Hodně probírané téma. Téměř tři čtvrtiny dětí na celém světě se s ní setkaly. A ne nutně v roli oběti. To je i můj případ. Hned vám řeknu, o co šlo.
Když na základce přecházíte do šestky, přestáváte mít třídu, kterou jste až do té doby znali. Místo toho se smíchá áčko, béčko i céčko dohromady, a tak vzniknou dvě úplně nové a větší třídy. Taky jsem nastupoval do šestého ročníku a taky jsem si tímhle smícháním tříd musel projít. A tak se stalo, že jsem se dostal do třídy s jednou holkou. Jmenovala se Jasmína. Ve třídě byla celkem oblíbená, se všemi vycházela, a když se konala nějaká třídní soutěž, všichni ji chtěli do týmu, protože toho hodně věděla a znala a také uměla skvěle improvizovat. Zkrátka a dobře, po nějaké době jsem začal mít takový ten zvláštní pocit, kterému se říká závist. Čím dál víc mi vadilo, že je ve většině předmětů lepší než já a otravovalo mě, jak se neustále hlásí při hodinách. Něčím jsem si musel svojí frustraci vybít. Ale čím? Nebo jak?
Pak jsem dostal skvělý nápad. Kdybych Jasmínu veřejně a před celou třídou nějak ponížil nebo zesměšnil, nikdo by se s ní už nebavil. Tohle se mi zdálo jako geniální řešení. Jsem fakt dobrej!
Druhý den jsem teda za Jasmínou přišel i se svými dvěma kamarády (musel jsem se přece nějak pojistit, abych nad ní měl převahu) a začal jsem jí říkat různé nadávky a urážky. Nejdříve ji to nezajímalo a ignorovala mě. S postupem času jí to však začalo víc a víc štvát. Křičela na nás, vybuchovala jako sopka a jednou mi dokonce, plná zoufalství a vzteku, dala ránu do nosu. Samozřejmě jsem si na ni šel hned stěžovat a udělal jsem z ní agresivní studentku, která bez jakéhokoli důvodu napadla svého spolužáka. Učitelé mi to zbaštili se vším všudy. Raději se postavili za mě než za ni, i když u většiny z nich byla oblíbená. Asi se báli, co by se mohlo stát, kdyby mě nepodpořili, jelikož můj otec školu hodně podporuje a financuje. Určitě nechtěli přijít o svého největšího sponzora. Takhle to tedy šlo den za dnem. Ostatní ze třídy se s Jasmínou bavili čím dál méně a ona se dokonce přestala při hodinách hlásit. Jednou jsem zaslechl rozhovor dvou učitelů, kteří se bavili o tom, jak se jí o hodně zhoršily známky. Občas ani nepřišla do školy, začala být uzavřená a pesimistická a nikdo už ani nevěděl, jak u ní vypadá úsměv.
Jednou se ve škole neukázala asi dva týdny. Ten den vstoupila do třídy paní učitelka a oficiálně nám oznámila, že Jasmína přešla na jinou školu! Neuvěřitelně jsem se radoval. Konečně už tu nebude zaclánět! Pak se ale začalo ozývat moje špatné svědomí. Její odchod všechny šokoval. Všichni se shodovali na tom, že tu teď někdo chybí. Ale pozdě bycha honit. Až když už s tím nešlo nic dělat, uvědomil jsem si, že lituju toho, co jsem způsobil.
Pak jsem dostal skvělý nápad. Kdybych Jasmínu veřejně a před celou třídou nějak ponížil nebo zesměšnil, nikdo by se s ní už nebavil. Tohle se mi zdálo jako geniální řešení. Jsem fakt dobrej!
Druhý den jsem teda za Jasmínou přišel i se svými dvěma kamarády (musel jsem se přece nějak pojistit, abych nad ní měl převahu) a začal jsem jí říkat různé nadávky a urážky. Nejdříve ji to nezajímalo a ignorovala mě. S postupem času jí to však začalo víc a víc štvát. Křičela na nás, vybuchovala jako sopka a jednou mi dokonce, plná zoufalství a vzteku, dala ránu do nosu. Samozřejmě jsem si na ni šel hned stěžovat a udělal jsem z ní agresivní studentku, která bez jakéhokoli důvodu napadla svého spolužáka. Učitelé mi to zbaštili se vším všudy. Raději se postavili za mě než za ni, i když u většiny z nich byla oblíbená. Asi se báli, co by se mohlo stát, kdyby mě nepodpořili, jelikož můj otec školu hodně podporuje a financuje. Určitě nechtěli přijít o svého největšího sponzora. Takhle to tedy šlo den za dnem. Ostatní ze třídy se s Jasmínou bavili čím dál méně a ona se dokonce přestala při hodinách hlásit. Jednou jsem zaslechl rozhovor dvou učitelů, kteří se bavili o tom, jak se jí o hodně zhoršily známky. Občas ani nepřišla do školy, začala být uzavřená a pesimistická a nikdo už ani nevěděl, jak u ní vypadá úsměv.
Jednou se ve škole neukázala asi dva týdny. Ten den vstoupila do třídy paní učitelka a oficiálně nám oznámila, že Jasmína přešla na jinou školu! Neuvěřitelně jsem se radoval. Konečně už tu nebude zaclánět! Pak se ale začalo ozývat moje špatné svědomí. Její odchod všechny šokoval. Všichni se shodovali na tom, že tu teď někdo chybí. Ale pozdě bycha honit. Až když už s tím nešlo nic dělat, uvědomil jsem si, že lituju toho, co jsem způsobil.
