Manžel včera odjel na týdenní cyklovýlet s partou kamarádů a já se už nemohla dočkat, jak si užiju po dlouhé době klidné večery bez věčných hádek, na co se budeme koukat. Máme prostě každý svůj vkus a jen jednu televizi. Já miluju detektivky, které manžel bytostně nesnáší.
Cvak. Vypnu televizi a slastně se protáhnu. To bylo něco. Takhle umět psát! Do poslední chvíle by mě nenapadlo, že vrahem je… Cvak. Tma. V celém bytě. I v celé ulici. V dálce na obzoru se na obloze křižují blesky. Dunění hromu. A žene se to sem…
To mi teda scházelo. Máme vůbec nějaké svíčky? A kde tak asi?
Začnu kolem sebe šmátrat, oči si pomalu přivykají na tmu, když mne zarazí zvláštní škrábání na zeď. Ozývá se to zvenčí, od balkónových dveří. Snad poprvé hořce zalituju, že jsem doma sama. Musela jsem se vůbec na tu detektivku koukat? Ještě se snad začnu bát… ha ha ha. Snažím se znovu nastolit vnitřní klid. Uši mám ale nastražené jak ovčácký pes a mám zlost, že ticho narušuje tlukot mého srdce.
To se mi jen zdálo! uklidňuju se. To ta bouřka a moje… Ne!!! Škrábání se ozvalo znovu. Hlasitěji a o mnoho blíže. A pak… Někdo se přehoupl přes balkónovou zídku a seskočil. Trochu to zadunělo. V puse mi úplně vyschlo. Žaludek se bolestivě sevřel… Snad teď ještě propána nezačnu zvracet?!
Snažím se proniknout tmou pokoje. Naprostá temnota je i za mléčným sklem balkónových dveří. Jenže já už naprosto jasně vím, že se v ní právě teď někdo ukrývá. Oblohu rozčísl blesk a vzápětí zahřmělo. Je to nad námi… Panebože!!!
Ve světle, které na setinu vteřiny rozzářilo místnost, jsem zahlédla nezřetelnou postavu. Ale byl to jasně chlap. Tiskl se k zábradlí a cítila jsem, že i on upřeně hledí dovnitř. Ten pohled mě propaloval. V tom světle mě určitě viděl, stejně jako já jeho.
Ví o mně! Proto je tady! Ale co tu chce? Chce mě zabít?! Zloděj by teď nejspíš utekl…
Co mám dělat? Balkónové dveře jsou zavřené, ale... Musím pryč, musím se někam schovat…! Jenže kam???
Myšlenky mi pobíhají sem tam hlavou jako zmatené vyplašené myšky. Nejsem zrovna racionální typ, ale je mi jasné, že je to zlé. Ten stín se zatím nehýbal. Už jsem byla schopná vnímat ho i ve tmě. Stál stále na stejném místě, v rohu balkónu, přes obličej staženou kapuci nebo nějaký šátek. Vypadal, jako by se tam ocitnul nějakou divnou náhodou. V kostech jsem ale naprosto jasně cítila, že prostě jen vyčkává. Baví se a kochá mým zmatkem. Nespěchá.
On si to ten hajzl snad užívá, napadne mě najednou a do svíravého ochromujícího strachu se vmísí vztek. Laciné to ale mít nebudeš…! Pomaloučku si lehnu na podlahu a jako píďalka se snažím plížit ven z místnosti. Vchodové dveře se mi zdají najednou nekonečně vzdálené, určitě přes půl zeměkoule. Proč jen jsem manžela nezdržela? Proč jsem mu ten výlet dovolila? Proč jen mám vždycky mobil položený všude jinde, jen ne tam, kde ho potřebuju…? Proč to musím být zrovna já?! Zaplavuje mě sebelítost. Oslnivé světlo blesku znovu na chviličku rozsvítí pokoj.
Musí mě vidět!!! Nemám se kam schovat!!!
Zřetelně zahlédnu, jak se ten dosud nehybný, temný stín pohnul směrem ke dveřím. Pod kapucí mu zahoří cosi jako výsměšný úsměv. Ne! Škleb! Vyskočím z podlahy a chňapnu po prvním předmětu. Je to stolní lampa. Nebýt to tak děsivé a beznadějné zároveň, snad se sama sobě začnu smát.
Kousek za mnou se ozve rána, pak lupnutí. Dveře se rozlétly dokořán. Stín jimi hladce vplul do místnosti. Pustím lampu a udělám dva vrávoravé kroky vpřed. Modlím se, aby se mé pohyby zrychlily. To nemůžu stihnout...! Prudká bolest v zádech mě ochromila...
Nestihla jsem to…
