Orientační běh bez lesa - napsal Marek Filičko

„Start!“ ozývá se hlasitý pokyn a nepočetné pole běžkyň a běžců vyráží vstříc závodu v orientačním běhu na místě, kde by to nejspíš málokdo čekal – v Grónsku za polárním kruhem. Je jedenáct hodin v noci, ale červnové slunce vysoko nad obzorem a obloha bez mraků zaručují nepřetržitý přísun paprsků po celou noc. 

Vybíhám do nyní naštěstí vyschlé bažiny okolo menšího jezera. Je to běh jako v hustém a tlustém koberci: nohy se boří do měkkých polštářků mechu a zvedat je a odrážet se k dalšímu kroku je hodně těžké.

Západní pobřeží Grónska ale není jen rovina. Před námi jsou už vidět skalnaté kopce s prudkými svahy, na které se brzy budeme muset vyšplhat. Tady pak probíhá většina půlnočního patnáctikilometrového závodu. Stromy tu nenajdete, kopce jsou ale porostlé mechem i trsy trávy, dokonce se dá najít i několik druhů květin. Různých skalních průchodů, menších či větších srázů a věží je všude nepočítaně. Vody je taky dost, sníh a led se ale drží jen v těch nejtemnějších koutech mezi kameny. Pro běh s mapou a buzolou podmínky víc než vyhovující.
Je půlnoc, závod probíhá už hodinu. Okolní krajina je zvláštně tichá, přestože ji stále osvětluje slunce. Kromě účastníků závodu ruší noční klid už jen pár pořadatelů, kteří na kontrolních bodech kvůli bezpečnosti hlídají, jestli už proběhli všichni běžci. „Jak se jmenuješ?“ volá na mě zdálky jeden z pořadatelů, „ať si tě odškrtnu ze seznamu. Dej si pomeranč nebo čokoládu, máš před sebou ještě dost kilometrů. Máme i sušené tulení maso, kdybys chtěl.“ Maso s díky odmítám, nebudu riskovat, že to můj žaludek při běhu nesnese.
Pole závodníků se mezitím rozdělilo na malé skupinky a jednotlivce. Užívám si krásné výhledy do okolních údolí, ale hlavně na ledovcový fjord. Tady se pevninský ledovec postupně ulamuje a kry velikosti několika fotbalových hřišť a výšky mnohapatrových domů odplouvají na volné moře. Jejich barva, přes den v různých odstínech bílé a modré, mě ale na nočním slunci překvapí: kry jsou jemně růžové! Zdálky se nese zvuk praskajících a občas do sebe narážejících kusů ledu, teď v noci jakoby zesílený.
Po třech hodinách běhu jsem v cíli.
„Jak se ti to líbilo?“ ptá se mě jeden z místních běžců. Chválím krajinu, počasí, a především pořadatele, kteří i pro pouhých čtyřicet závodníků neváhali připravit nezapomenutelný zážitek. „Tak pojď, dej si naši polévku s krevetami, ať se tady nezhroutíš vyčerpáním.“ 

Z plného hrnce se kouří a line se z něj vůně krevet, které nejde odolat.
Cestou zpět do penzionu se těším na další den v Ilulissatu. Na velryby, které při výletu člunem na moře kolem vás plavou téměř na dosah ruky a přitom se při každém vynoření hlasitě nadechují. Na grónské psy, kteří připoutaní na řetězech polehávají po okolních skalních plotnách a navzájem se vytím a poštěkáváním dohadují, asi že je jim v těch 12 stupních nad nulou děsné vedro. A hlavně na další setkání s lidmi, kteří vás přijmou s otevřenou náručí a úsměvem, ukáží vám krásy místní přírody a připraví ta nejlepší jídla, jaká jdou s jejich omezenými zdroji vytvořit.
A orientační běh bez lesa? V Grónsku to není žádný problém.

Verze č.2:

Dá se dělat orientační běh bez lesa?

„V červnu jedu do Grónska,“ oznámil jsem rodičům na vánoční návštěvě. Jsou zvyklí na moje občas bláznivé cestovatelské destinace, ale tentokrát nad mým oznámením trochu pozvedli obočí. „A budu tam závodit v orientačním běhu,“ dodal jsem pro větší efekt. Jejich následující otázky jsem vlastně čekal: „Jak můžeš v Grónsku běhat orienťák, když tam nemají stromy? A jak jsi na takovou blbost vůbec přišel?“
Pro ty, co mě ještě neznají, je nutné krátké vysvětlení téhle netradiční kombinace. Rád cestuju. Ve volném čase závodím v orientačním běhu, tedy běhu s mapou a buzolou po lese. A spojit závody v zajímavých terénech s návštěvou jiných zemí je pro mě ta nejlepší dovolená. Do Grónska jsem chtěl alespoň nahlédnout už dávno a teď jsem zjistil, že i tady se dá běhat orienťák. O dovolené bylo rozhodnuto.
Už cesta tam byla úžasná. Měli jsme štěstí na počasí a při letu z Islandu do Grónska, jak jinak než s grónskou společností Air Greenland, jsme mohli obdivovat pevninský ledovec shora. Kapitán letadla dokonce všech asi 30 cestujících pozval postupně k nahlédnutí do kokpitu, ze kterého byl naprosto úžasný výhled na blížící se Grónsko. To ale ještě není ten nejzajímavější zážitek.
O Grónsku by se toho dalo vyprávět opravdu hodně: obří kry v různých odstínech bílé a modré plovoucí po moři, holé skály, na kterých je ale při pozornějším pohledu možné zahlédnout trsy trávy a dokonce i kytičky různých barev, slunce, které v červnu vůbec nezapadá, takže i o půlnoci si venku přečtete knížku. Velryby, které při výletu člunem na moře kolem vás plavou téměř na dosah ruky a přitom se při každém vynoření hlasitě nadechují. Grónští psi, kteří připoutaní na řetězech polehávají po okolních skalních plotnách a navzájem se vytím a poštěkáváním dohadují, asi že je jim v těch 12 stupních nad nulou děsné vedro. A hlavně lidé, kteří vás přijmou s otevřenou náručí a úsměvem, ukáží vám krásy místní přírody a připraví ta nejlepší jídla, jaká jdou s jejich omezenými zdroji vytvořit. Ani to ale není ten nejzajímavější zážitek.
Pro mě byl vrcholem mé návštěvy Ilulissatu, malého městečka na západním pobřeží Grónska, půlnoční 15kilometrový běh po okolních kopcích s mapou a buzolou v ruce. Společný start čtyřicítky běžkyň a běžců byl naplánován na jedenáctou v noci. Slunce bylo stále docela vysoko nad obzorem, vítr nefoukal, teplota okolo 10 stupňů, prostě ideální podmínky. 

„Start“, zakřičel hlavní pořadatel a celé pole nedočkavých závodníků vyběhlo do nyní naštěstí vyschlé bažiny okolo menšího jezera. Byl to běh jako v hustém a tlustém koberci: nohy se bořily do měkkých polštářků mechu a zvedat je a odrážet se k dalšímu kroku bylo hodně těžké. Tady bylo hned vidět, kdo je místní a kdo přespolní: místní běžci brzy získali celkem slušný náskok. Několik desítek minut běhu po mechu vystřídalo prudké stoupání do skal. V nich pak probíhala převážná část závodu. 

Čtyřicítka závodících se v kamenitých kopcích zakrátko rozdělila na malé skupinky a pak na jednotlivce. Teď jsem si opravdu užíval klid půlnoční přírody a krásné výhledy do okolních údolí, ale hlavně na ledovcový fjord. Tady se pevninský ledovec postupně ulamuje a kry velikosti několika fotbalových hřišť a výšky mnohapatrových domů odplouvají na volné moře. Pohled na ně v čase, kdy je u nás hluboká noc, zato tady svítí slunce, je úžasný. Ty kry totiž mají narůžovělou barvu! Musel jsem se zastavit a několik minut obdivovat tu úžasnou scenérii v noční ztichlé přírodě, kdy byly zdálky slyšet jen praskající a občas do sebe narážející kusy ledu. Závod jsem dokončil sice vyčerpaný, ale v naprosté euforii z toho, co jsem během něj viděl.
Když jsem se vrátil domů, mohl jsem svým rodičům říct: „Běhat orienťák v Grónsku se dá velmi dobře a není to ani tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A vůbec to není blbost, naopak to byl jeden z nejlepších závodů, které jsem kdy běžel.“