Marie, kněžna Marie Thurn-Taxis, sedí na terase loučeňského zámku. Jsou tři hodiny ráno, nemůže spát. Své pomněnkově modré, do široka otevřené oči upírá k obloze.
Upírá je k oranžově zářícímu měsíci v úplňku. Očekává, že snad odpoví na její otázky on?
Hlavu má plnou otázek, obav, myšlenek. Myšlenek hrozivých, jako roj divokých včel.
Vše od chvíle, kdy ji zahradník jejich panství, milý Angličan Mill, vyprávěl, co viděl a slyšel na cestě za svým pánem a Mariiným manželem, knížetem Alexandrem. Kněžna mohla Millovi, jako jednomu z mála na tomto panství, důvěřovat. Hovořil anglicky, ale česky rozuměl všemu. Kněžna, jako vzdělaná šlechtična, hovořila několika jazyky, jen česky se nenaučila.
„Mille, mohu vás požádat o malou službu, spíše takovou laskavost?“
„Ano kněžno, pro vás udělám rád cokoli.“
„Děkuji, Mille. Jeďte, prosím, za knížetem Alexandrem. Odjíždí do Karlových Varů a já, nevím proč, mám z toho divný pocit. A prosím, buďte opatrný a nenápadný.“
„Samozřejmě, paní kněžno, budu diskrétní.“
Nyní Marie sedí strnule na terase, neschopná pohybu. Hlavou jí běží slova zahradníka Milla. Netušila, jak krutá bude zpráva, kterou jí zahradník bude po svém návratu sdělovat.
„Paní kněžno, omlouvám se za to, co vám musím sdělit. Váš manžel, náš pán, nemířil do Karlových Varů pobavit se s dámou, jak jste zřejmě předpokládala. Sledoval jsem pána až k budově divadla, do níž však nevstoupil. Přešel lávku přes řeku a vešel do domu s označením maltézského kříže. Zdálo se, že zde mají schůzku členové maltézských rytířů, čestných a šlechetných mužů.
Byl jsem zvědavý, co bude následovat. Požádal jsem tedy služebnou z vedlejšího domu o pomoc a odtud se mi podařilo vniknout na římsu pod okna místnosti, v níž se konala schůzka. To, co jsem vyslechl, bylo pro mě velké překvapení. Sotva jsem se udržel v tichu a klidu, abych se neprozradil, jak jsem byl rozhořčený.
V domě se totiž sešlo tajné uskupení, kterému se říká Ilumináti. Jsou to členové černé šlechty. Tito muži si mezi sebou rozdělují moc, majetky a peníze k ovládnutí světa. Když jsem slyšel knížete Alexandra, jak zlostně křičí – zřejmě mluvil o nás, svých poddaných –, zamrazilo mě. Křičel: „S těmi si starost nedělejme, zobou mi z ruky. Občas jim nasypu pár drobných, jsou jako zvěř. Ne, jsou horší a ubožejší než zvěř. Je zajímá víc kus žvance, pár drobných a vlastní prospěch než to, co se děje kolem nich.“
Mill rozechvělým hlasem pokračuje ve vyprávění. „Náš kníže, všemi obdivovaný jako dobrý hospodář, milovník divoké zvěře, koní, podporovatel sportovních klubů a ochránce sirotků! Ó, jak zle a podle hovořil o svém poddaném lidu, jako o loutkách, figurkách na šachovnici, kdy si zvolí, kdo…“
„Dost, Mille!“zarazila ho Marie. Víc už slyšet nechtěla, neunesla by to.
Slzy jí pomalu stékaly po tváři dolů a vpíjely se do jemné výšivky modrých květů na jejích bílých krajkových šatech.
V hlavě jí stále zní otázky: „S kým to žiji? Koho miluji? Kdo vychovává naše syny? Kolik tváří má Alexandr? Kdo mi odpoví? Snad ty, zářící měsíci?“
„Mille, mohu vás požádat o malou službu, spíše takovou laskavost?“
„Ano kněžno, pro vás udělám rád cokoli.“
„Děkuji, Mille. Jeďte, prosím, za knížetem Alexandrem. Odjíždí do Karlových Varů a já, nevím proč, mám z toho divný pocit. A prosím, buďte opatrný a nenápadný.“
„Samozřejmě, paní kněžno, budu diskrétní.“
Nyní Marie sedí strnule na terase, neschopná pohybu. Hlavou jí běží slova zahradníka Milla. Netušila, jak krutá bude zpráva, kterou jí zahradník bude po svém návratu sdělovat.
„Paní kněžno, omlouvám se za to, co vám musím sdělit. Váš manžel, náš pán, nemířil do Karlových Varů pobavit se s dámou, jak jste zřejmě předpokládala. Sledoval jsem pána až k budově divadla, do níž však nevstoupil. Přešel lávku přes řeku a vešel do domu s označením maltézského kříže. Zdálo se, že zde mají schůzku členové maltézských rytířů, čestných a šlechetných mužů.
Byl jsem zvědavý, co bude následovat. Požádal jsem tedy služebnou z vedlejšího domu o pomoc a odtud se mi podařilo vniknout na římsu pod okna místnosti, v níž se konala schůzka. To, co jsem vyslechl, bylo pro mě velké překvapení. Sotva jsem se udržel v tichu a klidu, abych se neprozradil, jak jsem byl rozhořčený.
V domě se totiž sešlo tajné uskupení, kterému se říká Ilumináti. Jsou to členové černé šlechty. Tito muži si mezi sebou rozdělují moc, majetky a peníze k ovládnutí světa. Když jsem slyšel knížete Alexandra, jak zlostně křičí – zřejmě mluvil o nás, svých poddaných –, zamrazilo mě. Křičel: „S těmi si starost nedělejme, zobou mi z ruky. Občas jim nasypu pár drobných, jsou jako zvěř. Ne, jsou horší a ubožejší než zvěř. Je zajímá víc kus žvance, pár drobných a vlastní prospěch než to, co se děje kolem nich.“
Mill rozechvělým hlasem pokračuje ve vyprávění. „Náš kníže, všemi obdivovaný jako dobrý hospodář, milovník divoké zvěře, koní, podporovatel sportovních klubů a ochránce sirotků! Ó, jak zle a podle hovořil o svém poddaném lidu, jako o loutkách, figurkách na šachovnici, kdy si zvolí, kdo…“
„Dost, Mille!“zarazila ho Marie. Víc už slyšet nechtěla, neunesla by to.
Slzy jí pomalu stékaly po tváři dolů a vpíjely se do jemné výšivky modrých květů na jejích bílých krajkových šatech.
V hlavě jí stále zní otázky: „S kým to žiji? Koho miluji? Kdo vychovává naše syny? Kolik tváří má Alexandr? Kdo mi odpoví? Snad ty, zářící měsíci?“
