Pozor, jedu - napsala Radana Vodičková

Má touha naučit děti lyžovat a ukázat jim hory mého dětství nás vytáhla do Krkonoš na Friesovy boudy. S dalšími třemi rodinami jsme se ubytovali v boudě Andula.
Friesovy boudy jsou pro mne výjimečné nejen tím, že jsem tam prožila krásné okamžiky svých pubertálních let, ale vynikají i svou polohou v téměř 1200 m nad mořem, kdy civilizaci reálně i obrazně lyžaři zanechávají v údolí. Navzdory tomu i sem doputoval výdobytek moderní doby, vlek kotva.
Nespornou výhodou místa je samotné umístění chat, podél sjezdovky. Tedy na rozdíl od protagonistů „S tebou mě baví svět“ jsme nemuseli tahat děti, a především batolata několik kilometrů do kopce k lanovce „Na Čerťáku“. Právě určité podobnosti s nejlepší komedií století se nacházejí i v mých vzpomínkách.
Už při přípravách na odjezd jsem své drahé polovičce dala jasně najevo, že si hodlám vykompenzovat všední dny mateřské tím, že budu hoblovat svah ladnými kristiánkami od rána do večera, zatímco můj muž si zase musí vykompenzovat dny všední práce v kanceláři hlídáním dětí, především naší dvouleté Verunky, která svou živelností a nepředvídatelností již tehdy vydala za dvě. 

Manžel hned druhý den vyfasoval boby a Verču s pokynem, že se nebojí jezdit sama, ale že neumí ještě na nich zatáčet ani brzdit. Náš tatínek s dalšími dvěma podobně zaúkolovanými otci vystavil před chalupou své úřednické tělo slunečním paprskům. Ti dva však na tom byli o chlup lépe, hlídali kočár s dítkem. Před naší boudou se nacházel nepatrný kopeček, který byl zakončen zamrzlým jezírkem lemovaný nahromaděným sněhovým valem. Na toto jakési hrazení již navazovala sjezdovka a v dojezdové vzdálenosti asi tak dvou až tří obloučků se naproti vinula stopa kotvy. Místo pro hlídání ratolesti jako dělané. Výhled do údolí, také pohled na zadečky sjezdařek nebyl k zahození, svařák v ruce, pokec se stejně životem zkoušenými kamarády. Co na tom ty ženské mají, hlídat děti, to chce talent, není to přeci žádná věda, jen si to umět zařídit.
Taťka posadil Verunku do červených bobů, instruoval ji ať se pěkně drží černých madel, jemně do ní strčil a už to jelo. Dcerka poslušně přistála po pár metrech na sněhem zavátém jezírku a jako skokan na lyžích zabrzdila o sněhové hrázdění jezírka jako o protisvah. Přesně tak, jak si to dohlížitel vypočítal.
Jenže se přepočítal. 

Buď to bylo způsobeno přibývající hladinkou alkoholu či jarním sluníčkem a taťka strčil do Verunky o trochu víc anebo to bylo prostě jen tím, že jí po několika pokusech jízda připadala krátká a příliš fádní a přidala svou energii, protisvah pekáč nezastavil a přehoupla se přes val jezírka, a vzdalovala se napříč sjezdovkou. Křížila lyžařské stopy, naštěstí se nezkřížila s žádným sjezdařem. Červená tečka s modro růžovou bambulí dál se stejnou setrvačností a klidem pokračovala na kopci ve své jízdě. Naše srdíčko si to mířilo k dráze vleku, a stále ji neměl kdo a co zastavit. Otec nejdříve stál jako solný sloup, z prvního šoku a oněmení se zakrátko probral a začal na mě křičet : „Verča je na sjezdovce.“ 

V první vteřině mě blesklo hlavou : „Copak jí půjčil lyže? V druhé jsem se ohlédla a viděla ji nad sebou, jak si to spokojeně drandí na bobech a jen zbývalo, aby vykřikla: „Pozor, jedu!“
Hned jsem bruslila na lyžích do kopce v domnění, že ji ještě dostihnu a zachytím alespoň hůlkou, ale ona mezitím přejela stopu pod kotvou a už si to mířila mezi břízky a smrčky směrem do údolí. V tom momentě mně teprve došlo, kde její výlet může také skončit, doslova v nedohlednu v úžlabině, kudy na jaře odtává sníh, nemluvě o dalších nástrahách.
Než mě však stačila zachvátit skutečná panika, najednou se asi dvacet metrů za lanovkou lehce překulila na stranu ze svého povozu, přesně tak, jak malé děti z bobů po kopcem vystupují. Ona sice ještě naštěstí pod kopcem nebyla, ale zřejmě usoudila, že by to představení pro vyděšené rodiče stačilo. Tak ukončila svou krásnou, do té doby, nejdelší jízdu.
Mně ještě dlouhou chvíli trvalo, než jsem se k ní dostala, protože napravo od vleku byl hluboký, neušlapaný sníh a bořila jsem se tam až po kolena. Naše holčička byla spokojená a veselá a pochopitelně vzhledem ke svému věku vůbec nezaznamenala, že by mělo být něco špatně. Prostě jen jí připadala trasa už dlouhá a zřejmě jí došlo, že tudy už nikdo další nejezdí, tak prostě vystoupila.
Prázdné boby zahučely v houštině o dalších třicet metrů níže a jen díky své lehkosti se zastavily o první smrčky. Nevím, zda by se tak stalo i s naší ratolestí. Dobrá kamarádská duše je zpět vyprostila, ačkoliv se několikrát probořila až po pás. Tak bylo opět na čem sjíždět vršky, nadále však s jinou přistávací dráhou.
Mezitím tatínek si dal na čelo studený obklad a v oněmění do sebe kopl panáka, který mu jako bernardýn přihrál druhý hlídač. Zbytek týdne to měl náš tatínek na talíři a všichni se náramně na jeho účet bavili. On už o poznání méně.
A potom, kam na ty blbosti filmaři a scénáristi chodí, že jejich fantazie nezná mezí. Je vidět, že scény píše sám život.

Friesovy boudy