Kdesi jsem četl, že přecházení přes žhavé uhlí slouží v kmenových vesnicích v Africe jako ukončení nějakého období a vstup do nové životní etapy. Děje se tak ve dvanáctiletých cyklech, nebo když to vyžadují okolnosti.
Tak jsem si řekl, že když se mi nepodařilo odcestovat do Španělska tehdy, kdy jsem chtěl, protože se mi při cestě tam při vystupování z vlaku, ještě v Česku, stal úraz a museli mi amputovat levou nohu ve stehně, tak že se vydám do Španělska znovu a jinak. Starou životní etapu jsem se rozhodl uzavřít tím, že přejdu přes žhavé uhlí. Bylo to ve Skřidlech v jižních Čechách, na statku u Jardy Duška. Přechod vedl známý průvodce Míra Kašpar. Před samotným přechodem jsme se všichni, bylo nás asi tak třicet, museli očistit absolvováním indiánské sauny „initý“. Byl pátek a předtím, než se všechno rozjelo, jsme v kruhu s chřestítkem důvěry vyjádřili své motivy a důvody, proč právě teď. Můj záměr byl zcela jasný – dostat se konečně, po dvanácti letech vynucené pauzy, do Španělska. Očistná sauna probíhala na tři kola. V tom posledním každý pronesl nějakou vnitřní srdeční řeč k matce Zemi nebo vesmíru, ale třeba i omluvu všem broučkům, kteří nuceně ukončili svoji životní pouť pod chodidly tuláků.
Nastává den samotné akce, sobota. Celý den probíhá v duchu příprav, meditací a her, směřujících k vyvrcholení v podobě slavnostního večera. Například meditace, při níž každý pozoruje styl své chůze. Zrychluje a zpomaluje a pozoruje, jak se cítí při kladení kroku za krokem. Pro mě to byl náročný úkol. Jedna noha živá, jedna železná. Bylo těžké sladit se s tím cizím předmětem na těle, který mi ale umožňuje chůzi.
Zkusili jsme si také namlouvací ceremoniál afrických domorodců, kdy samečci vycházejí ke svým naproti stojícím samičkám chůzí, kterou udává stařešina kmene. Třeba stylem, jako když uloví zvěř nebo přemohou protivníka. Samičky se zase nesou například chůzí vznešenou, kterou se chtějí zalíbit nebo svádět.
Slunce zapadá s odleskem očekávání. Mlhavě vnímám jen siluetu hořícího ohně měnícího se ve žhavý koberec, rozvinující se k bráně budoucnosti v tlukotu šamanského bubnu, zpřítomňujícího naši roztěkanou mysl. Rytmický tlukot doprovázený emotivním halekáním sjednocuje skupinu doteď cizích lidí v jakousi pospojovanou a důvěrou překypující jednotu. Přirozeně a harmonicky se tlupa mění a pohybuje, dynamicky podporujíc jednotlivce k samotnému rozbřesku odvahy – činu vkročit do neznáma. Rytmus udává v neutuchající jistotě jeden z nás, který je nevidomý. Zcela nenuceně s jakousi grácií a šarmem nás chtíc nechtíc dostává, zcela určitě nevědomě, do podivně přátelsky znějícího transu.
Najednou ve mně zazní pokyn: udělej krok, teď. Je to vlastně skok, protože podpírajíc se o berle, přeskakuji pět metrů dlouhý koberec žhnoucích uhlíků, rytmicky skok za skokem jako rázující voják na přehlídce. Na konci (a vlastně na začátku) mě všichni noblesně a lidsky vítají a Jarda Dušek, jdoucí zrovna náhodou kolem, mi říká: „Vítej!"
Nezáleží na tom, kdo nebo jak to říká. Všichni víme, že to, co se odehrává, se děje právě teď, právě tady a právě nám. Na chvíli přestává platit, co je psáno v občanském průkazu; tento okamžik věčnosti nám dává připomenout příchuť nekonečna. To všechno mi dalo zapomenout…
Druhý den ráno trochu nesměle otvírám oči. Chci se ujistit, zda se mi to jen nezdálo, či mi jen v mysli neproběhla projekce iluze bezčasové reality nebo že se to skutečně odehrálo.
Po snídani je závěrečné pocitové kolečko sdílení. Každý z nás prožil zážitek, který je nesdělitelný, ale protože jsme byli všichni u toho, tak rozumíme.
„Když tu loni přecházela uhlí těhotná žena, myslel jsem si, že to už nic jiného nemůže překonat. To ale platilo jen do včera, kdy jsem viděl vůbec první přechod jednonožce. Jsem vděčný, že jsem u toho mohl být,“ řekl přede všemi Dušek a mé ego to potěšilo.
Nikdy nezapomenu na bubnujícího nevidomého hrdinu, na jeho drobnou postavu, popelníkoidně tlustá skla na nose a jeho tajuplný úsměv. „Vy všichni děkujete někomu nebo něčemu, ale já musím poděkovat jen sám sobě! Nebylo pro mě vůbec jednoduché sem přijet a účastnit se. A nakonec se mi dostal do rukou buben a já udával tempo a rytmus. Jsem na sebe hrdý," pronesl.
Já jsem konečně docestoval do Španělska a pobyl tam půl roku na Svatojakubské cestě, kterou jsem absolvoval na běžném kole s protézou a sám. Ale to už je zase jiný příběh…
