Velká žlutá brána s obrovským smějícím se smajlíkem, přesně jak říkal brácha. Ale je zavřená, divný…
Táta s mamkou hledaj místo na zaparkování, podél plotu už je plno. Já mám jít čekat do fronty. Místo fronty je tu ale jenom hlouček lidí a já nevím, kde je konec. Nacpu se tedy dopředu až k bráně, chci to místo konečně už vidět.„No jo, jsme tu moc brzo. Já mamince říkal, ať nám ještě zastaví na benzínce na čůrání, že to tady tak rychlý nebude,“ povídá pán vedle mě tý ubrečený holce. Nechápu, co má za problém. Vždyť je všude kolem nás les, ať ji vezme tam, jestli potřebuje tak moc čůrat. A vůbec, brácha říkal, že ty záchody tady stejně nejsou nic moc, že ostatní děcka neuměj splachovat, a tak je lepší chodit za chatku.
No jo, jenže ony všechny chatky nejsou zády k lesu. Les je jenom na pravé straně podél řeky. Strom vedle stromu, jako by z nich někdo chtěl vytvořit hradby. Jenže chatky jsou vedle sebe ve tvaru podkovy. Nebo do „u“. To asi aby na každou z nich dobře viděli z hlavní budovy, která je hned naproti. Nebo spíš abychom to měli všichni stejně blízko na jídlo.
„Támhle je jídelna,“ říkám tý ubrečený holce vedle mě. Třeba brečí, protože jede na tábor poprvé. Taky bych brečel, kdyby mi brácha doma neřekl, co a jak tady chodí.
„A támhle, úplně nejdál od nás, je za chatkama volejbalový hřiště. Prej tam hrajou i vybiku. Ale čůrat bys tam asi radši neměla. Jinak ahoj, já jsem Pepa. Ty jsi tu také poprvé?“
