„Maminko, maminko, co se stalo? Maminko, proč pláčeš?” volal jsem zoufale na milovanou maminku, které se podlomila kolena a padla na zem na chodbě u otevřených vchodových dveří. Když jsem doběhl, mamka mě objala. Chtěla něco říct, ale přes pláč nemohla. Jen klečela, usedavě vzlykala a já cítil, jak mě její slzy studily na tričku. Nikdy jsem ji takhle neviděl, tenhle pláč se od ostatních lišil. Byl jiný, bolavý, bezedný. Hladil jsem ji po vlasech, zatímco jsem s údivem zíral na dva obrovské policisty u dveří.
„Máte pouta? A je ta pistole opravdická? Můžu ji vidět?” Bylo mi pět let, netušil jsem, co se děje. Ten den mi tatínek zemřel v autě.
Pláč střídaly nekonečné otázky, na které jsem sice chtěl znát odpovědi, ale nedokázal je pochopit.
„A proč táta naboural? A proč tam byl ten strom? A proč se mu nevyhnul? Bolelo ho to? A kde je táta teď?”
Ten večer jsme s mamkou usnuli vyčerpaní pláčem v tátově posteli na jeho polštáři, vonícím přesně jako on.
Ráno jsem vyskočil z postele a utíkal do tátovy kanceláře, skočit mu na klín jako každé ráno. Táta vždycky vstával brzy, aby si užil ticho a měl klid na práci, než vstanu. Vždycky s úsměvem říkával: „Ty mi bereš všechnu energii, tak musím pracovat, když spíš!” Často jsem ho nechával odpoledne odpočívat, když potřeboval spát.
„Tatínku, jdu s mamkou ven, tak si šetři energii, já zase přijdu.”
Teď jsem hleděl na prázdnou židli a pocítil šílenou těžkost v břiše a sucho v krku. Otočil jsem hlavou směrem ke dveřím, kterými právě tiše vešla mamka. Slzy se mi začaly spouštět po tváři a já vpadl do nabídnuté náruče. „Zlatíčko moje!” těžce šeptla.
„Maminko, musíme tatínkovi zapálit svíčku! A dáme ji ke garáži, to budeme mít blíž než na hřbitov. A kde je to auto? Opravíme ho? Táta ale říkal, že to auto bude moje, až zemře! To mi zase lhal!?”
Táta byl často nemocný, klidně i z rána na odpoledne a tak. Když něco slíbil, nemohl to splnit. Zlobil jsem se na něj a obviňoval, že mi lže. Viděl jsem, že ho to trápí, kolikrát mu bylo těžko i jen mluvit. Ale já prostě chtěl, aby mě viděl na koloběžce, skákat na trampolíně nebo jet na kole. Když ale mohl, dal mi ze sebe celé já, dovolil mi vše, co máma ne – i sladkosti navečer a pití coly. Nejtěžší byly jeho náhlé pobyty v lázních. Měsíc mi vždy přišel jako rok. Po příjezdu hodně spal a odpočíval a já byl šťastný, že ho mohu přikrýt a jen tak ležet vedle něj.
Nejšťastnější ale byl ve svém rychlém autě. Byl to pan řidič a já vždy chtěl být jako on. Miloval rychlá auta a závodní okruhy. Jízdu v Lamborghini mám stále na první příčce nejlepších zážitků života. Svezl mě to poslední léto s ním. Takovou sílu, vůni výfuku a pocit lochtajícího břicha jsem už nikdy nezažil.
„Táto, to je jako když padám do díry,” křičel jsem nadšením a táta se pyšně, radostně a nahlas rozesmál. Nikdy v životě nepochopím, jak mohl, jen tak, nabourat. Vždyť byl nejlepší řidič na světě. V duchu jsem odsuzoval zvířata, která mu tam snad skočila nebo lidi, kteří nepomohli.
Tíha zdí, tátova vůně a duch v každém šroubku a záhybu domu, který táta vlastníma rukama postavil, se nedala pojmout. Vnitřní napětí, že táta bude za rohem, na gauči, v posteli nebo si čistit zuby v koupelně, nás zkrátka nenechala smířit se s jeho nepřítomností.
„Mami, musíme jet do Chorvatska! Ukážu ti to tam, když to táta nestihl!” K Jaderskému pobřeží jsme jezdili jen s tátou, býval to náš chlapský výlet. Říkával, že mamku tam do jeho smrti taky snad jednou vezmeme. On o smrti dost mluvil, opakovaně mi připomínal, že se musím starat o mamku, pomáhat jí a být slušný, až tu jednou nebude.
K Jadranu jsme se odstěhovali šest měsíců od jeho odchodu, jen se dvěma kufry a plánem zkusit žít, jak táta kdysi chtěl. Nebyl den, kdy jsem si na tátu nevzpomněl. Plaval jsem pro něj, aby byl pyšný, jak daleko doplavu. Nořil jsem se do hloubky se šnorchlem, jako by mě táta v podvědomí povzbuzoval, abych pak po vynoření plakal štěstím a steskem po něm. Chtěl jsem mu vyprávět o úspěších v anglické škole, prvním průseru a první holce. Smál by se? Vynadal by mi? Poradil by mi, jak líbat holku?
„Hochu, ty budeš celý táta, budeš mít každou štiku z okolí!” hrdě mě poplácával, když se mi líbila čertice v pohádce. Tak moc jsem ho potřeboval. Tak moc mi scházel. Nevěděl jsem, koho nenávidět, že mi tátu vzal. Nespravedlnost světa, proměněná v trhlinu v mém srdci, se nikdy nezahojí.
Zpět domů jsme se vrátili až po deseti letech. Dům byl zvenku a zevnitř k nepoznání, mamka na dálku naplánovala rekonstrukci za pomoci svého bratra, který nás přivezl. Ovšem strejdův ustaraný výraz očí, obava či snad strach zastírající úsměv v jeho tváři, mě znervózňovaly. Přistoupil k nám a mamce podal bílou lesklou krabičku. „Tohle jsme našli. Měla bys ji otevřít, Moniko!”
Okamžitě jsem poznal tátovu krabičku na klíče od auta. Měl jsem přísný zákaz na ni sahat. A určitě by nebyl rád, že ji drží v ruce někdo cizí. Proč tu táta teď nemůže být s námi? Byl by rád, že jsme tady? Že je to tu nové? Vzpomínky, nespravedlnost tátovy smrti a jakási ochranná úzkost nad tátovou posvátnou krabičkou, mi zběsile rozbušily srdce...
Mamka skousla rty a zadržovala slzy, když z krabičky pomalu vyndala fotku, na které jsme všichni tři s tátou na výletě v horách. Poté, co fotku otočila, padla na kolena. Fotka odlétla na zem mezi nás a odhalila zadní stranu s ručně psaným vzkazem: „Odpusťte mi, nemohl jsem dál, miluji vás.”
Napsáno podle zadání:
Někdo někam jde, něco tam zažije. Jde tam druhý den (nebo za kratší dobu), potvrdí si to. Jde tam za rok či delší dobu a vše je úplně jinak.
