Rút ještě utrhla poslední květ dřípatky, než ucítila, jak se mechem od vřesoviště šíří cizí kroky.
Ztuhla, ledový podzimní vítr se do ní opřel s nezvyklou vervou.S ladnou rychlostí, vlastní brhlíkům, se schovala za zavalitý kmen dubu. Jen její povlávající narezlé vlasy byly znamením toho, že tentokrát dívku strom pod svou ochranu zcela nepřijmul.
Rút nezvaného pronásledovatele neviděla. Nasáklý pokryv půdy lehce čvachtal při každém dalším uvážlivém kroku. Směr cesty mu bezděky ukazovaly osiřelé stonky. Tentokrát chytil její stopu.
Netrvalo příliš dlouho a ucítila jeho vítězoslavný nádech na rameni. Do hrubé dlaně lapil jeden ze zrádných vlasových pramenů. Blížil se k ní pomalu, s jistotou pytláků honosících se srnou v okovech. Touha zlodějku konečně spatřit zastínila jeho jinak pohotové smysly.
Znenadání se k němu přitiskla a ledabyle ho políbila na rty. Když je odtáhla, ledový vítr ustál. Role oběti a vítěze se vyměnily.
Na mýtině znovu zavládlo lepkavé ticho. Byla pryč. Sychravému lesu se dívky zželelo. Jediné, co po ní lovci zůstalo, byla kytice ještě čerstvých dřípatek.
Nachové okovy připoutaly lovce k nespatřené kořisti nadobro.
