Natálie pomalu dojde k rozvrzané dřevěné brance a otevře jí.
Jak míjíme polorozpadlé chatky a plesnivé umývárny, tělem se mi rozléhá smutek.
Takhle to tu dřív nevypadalo.
“Nebylo to tu nějaký…větší?” zeptá se tiše Natálie.
“A barevnější,” odvětím.
“Támhletu chatku jsme přece přetřely na červeno, vzpomínáš? A na ten chodník před ní jsme v noci vylily modrou a támhle ten plot…” Jakmile o tom začne mluvit, jako kdybych to viděla před očima. Zářivě zelený trávník uprostřed, po čtrnácti dnech už většinou sešlapaný klukama, co tam hráli fotbal. Okolo dřevěné chatky, každá námi namalovaná na jinou barvu. Byl to poslední žertík na vedoucí, než tábor zavřeli.
Z veliké jídleny se ozývá cinkání plechových hrnků, dětské hlasy hádající se o pořadí ve frontě na oběd a nadávání kuchařek, kterým se vrací většina talířů plná.
Vysoký sloup, před kterým stojíme, není nakřivo a ztrouchnivělý, ale je dominantou celého tábora.
Otočíme se a odcházíme. Najednou se Natálie zastaví a se znechuceně zašklebí.
“Alespoň marodka smrdí furt stejně.”
