Chtěla jsem ti napsat mail, ale nikde jsem nenašla Tvou mailovou adresu. Dokonce ani Google si nevěděl rady. Možná by stačilo babi@nebe.cz, ale nechtěla jsem riskovat, že by si můj dopis adresovaný Tobě přečetl někdo jiný.
Vždyť právě Ty jsi mě učila, že cizí dopisy se neotevírají a nečtou.
Dneska je venku pěkná zima, lidí jsou z toho celí nesví. Určitě by ses divila:
„Tohle, že je nějaká zima?“
„To my jsme měli sněhu až po pás a teploty pod mínus dvacet byly úplně normální. A jaké byly rampouchy.“
Jo, rampouchy. To si myslím, bábi, že už dnešní dětí ani nevědí, co to znamená.
Pamatuješ, jak jsme si každý den, když jsem přišla ze školy nebo později z práce, povídaly o všem? Tak to už dneska taky není. Všichni koukají do telefonu nebo do počítače.
Ne do sluchátka. Dnes jsou telefony jiné. Je to taková malá krabička, vůbec to nemá kabely, strčíš si to do kapsy a můžeš volat nebo psát kdykoliv komukoliv na celém světě.
Vážně, do telefonu už se může psát. Dokonce s ním můžeš i platit. Můžeš s ním fotit. Můžeš na něm hrát hry. Poslouchat hudbu a spoustu jiných věcí.
Ne, babičko, vážně si z Tebe nedělám srandu.
A počítač? Jak jen Ti to mám vysvětlit? Dnes mají skoro všichni notebook. Otevřeš ho jako velkou bonboniéru. Na místo bonbonů jsou tam písmena na klávesnici a na místo horního víčka je tam taková legrační malá televize. Je v ní moc chytrých věcí, ale někdy ještě více hloupostí. Můžeš tak číst, poslouchat, sledovat.
Proč lidí čtou hloupostí?
To nevím. Možná proto, že jim chybí moudrost jejich předků.
Musím Ti říct, co se u mě všechno změnilo, od té doby, co jsi odešla.
Asi Tě trošku zklamu, protože s Petrem jsme se rozvedli. Já vím, že jsi ho měla moc ráda, ale neboj, už je to za mnou a všechno jsem to v pohodě zvládla. A pamatuješ na našeho malého rozumbradu Patrika? Ano, ten, co měl ty malé kulaté brýle. Takový klučík roztomilý, desetiletý. Tak ten by teď za Tebou sám přijel autem. Nediv se, už je to velký chlap a na místo kulatých brýlí má na ruce kulatý prstýnek.
„No to snad ani není možné“ slyším, jak se směješ.
To je co, jak ten život utíká? Když Ti bylo asi osmdesát a mě kolem dvaceti, říkala jsi:
„Ten život Ti, holka, uteče mezi prsty, ani nebudeš vědět jak“ a já se tehdy na Tebe nechápavě dívala.
Dnes si tuto větu říkám každý den. A každý den si na Tebe s láskou vzpomenu.
Jak se mám?
Mám se moc dobře, bábinko.
Jsem zdravá, mám práci, své bydlení, spoustu skvělých lidí kolem sebe. Ráda se směji jako tehdy. A někdy taky pláču, ale to přece nevadí.
„I poplakat si člověk někdy musí“ říkávala jsi.
Když je mi smutno, obleču se do Tvého starého svetru a pod polštář si dám Tvůj šátek. Hned vím, že zase bude lépe a vše se zvládne.
Ten dopis Ti nechám na okně, takže až zase za mnou někdy přijdeš, tak jak mě občas chodíš zkontrolovat, obejmout a ochránit od té doby, co jsi tak daleko, a přitom tak strašně blízko, vím, že si ho všimneš a přečteš.
Brýle ani světlo potřebovat nebudeš.
Neboť už vše vidíš úplně jinak a světlem jsi Ty sama.
Chtěla jsem Ti moc poděkovat, za to, že vždy přijdeš v ten pravý čas. Bdíš nade mnou a mými blízkými, opatruješ nás a vnukneš ty nejbáječnější rady.
Dívám se do plamene svíčky, myslím na Tebe, znovu cítím teplo Tvých upracovaných rukou a vnímám ten nejlaskavější pohled na celém světě.
Chtěla jsem Ti napsat o tom, jaké to je od doby Tvého odchodu před 16-ti léty, jenže to nejde.
Protože Ty, bábi, jsi nikdy neodešla.
