Ve škodovce 120 naplněné konzervami, spacáky a kanystry benzínu vyjíždíme přes SRN, Benelux, Francii, Švýcarsko a zpět opět přes Německo.
Po dvanácti dnech okružní jízdy Evropou kotvíme v Mnichově, naší poslední plánované zastávce na cestě domů. Jsme ubytovaní na okraji v levném hotýlku. Jako obvykle druhý den vyrážíme do centra nasávat kapitalismus.
Už máme v nohách nachozeno několik kilometrů a lidské potřeby se ozývají.
„Jirko, potřebuju si odskočit,“ naléhám na svého muže.
Ta něžnější část populace to má trochu náročnější, jen tak si na výletech odskočit. Většinou se nemůže postavit do kouta nebo za strom v parku.
Míříme zrychleně k vlakovému nádraží, kde vždy za menší poplatek najdeme místo, kam musí i císař. V hale zavelím : „Počkej tady na mě“, a mizím po jezdících schodech do podchodu na veřejné záchodky.
S úlevou fyzickou i psychickou se vracím před tabuli příjezdů, kde jsme se rozešli. Má drahá polovička nikde. Rozhlížím se, mezi cestujícími a nádražními povaleči pátrám po svém manželovi mající na starost náš batůžek, v jehož útrobách opatruje oba pasy, všechny naše marky, klíče od pokoje i auta.
Kam sakra mohl jít ? Běžím zpátky k toaletám, nikde ani batůžek ani manžel. Deset minut, začínám pobíhat po hale, nahlížím do krámků. Dvacet minut. Co budu dělat ? Do prčic, jak se jmenuje ten hotel, kde bydlíme ?
Nějací Jugoslávci se mě lámanou němčinou ptají, zda někoho nehledám. Reaguji překvapeně: „Svého manžela“. „ Jo, paninko, ten už zdrhnul, emigroval, prostě je v čudu“, pobaveně na mě halekají. To mi na klidu vůbec nepřidává. Vybavuji si naše debaty o reálné možnosti emigrovat. No, to by snad po 17 letech manželství neudělal. Nebo, jo ? Vždyť má doma děti. Už blbnu. Klid holka, to se zvládne, zavrtím hlavou, abych zaplašila slzičky.
Mozkové závity mně běží na plné obrátky, hotel ubytovna, Unterkunft. Jak se to jmenuje ? Ne, na název ulice si nevzpomenu. Jmenuje se něco jako SportStadt. Vydávám se do centra, kde mi dobrá duše na plánku města vykresluje hada, ošklivě vypadají klikatici, po které se mám vydat. Jenže oni neznají můj orientační smysl, pravá, levá, seno, sláma. Po dvou hodinách držíc se obtížně vyznačené cesty se mi zničehonic po posledním odbočení otevírá prostor s naším hotýlkem. A on tam stál. Náš vůz. Mužíček neemigroval, nenechal mě tady. Sedám vyčerpaně, ale šťastně na kapotu, potom i na chodník. Je mi to jedno. Po další hodině míří ke mně Jirka. Moc však nadšeně nevypadá. Jaruš, kde proboha jsi ?, pustí se do mě zhurta. Kupodivu hned neodpovídám, že přeci tady …….
Teprve po ostré výměně názoru, kdo za to může více, mně vysvětlil svou verzi. Když jsem podle něj dlouho nešla, vydal se podívat po druhých schodech k záchodkům. S jejich obsluhou, rozložitými Turkyněmi , rukama nohama se domlouval, jestli neviděly ženu mně podobnou. Jenže mezitím jsem zřejmě já vyšla z podchodu druhými jezdícími schody a oba jsme se hledali. Jak v béčkovém filmu.
Od té doby jsem začala nosit klíče, peníze a doklady stále u sebe. Pro jistotu.
Dnes už mi je nemá kdo odnést, protože mu už deset let mávám tam nahoru. Socialismus byl děs, přesto bych se ještě někdy jednou ráda s ním ztratila v západním Mnichově, protože bychom se opět mohli najít, pohádat a nakonec usmířit.
