Trable se svítilkou – napsal Michal Hejna

Už dlouho jsem si o sobě myslel, že jsem opravdu dobrý etnolog. Byl jsem rád, že jsem o tom dokázal přesvědčit i grantovou komisi a získal tak prostředky na dvouletou studijní cestu po domorodých kmenech, sídlících v surinamských pralesích. Dobrý pocit jsem pak měl i na místě samém, hlavně v prvním měsíci při pobytu u kmene Akuriů. 

Domorodé kmeny naštěstí pochopily, že jim spolupráce s etnologem pomůže zachovat jejich historii a identitu. V tom má dnešní etnolog výhodnější pozici než jeho předchůdci ještě v předminulém století. 

Obzvláště jsem se spřátelil s jedním z lovců, který si říkal Manu, a proto mě potěšilo, když za mnou v předvečer mého odchodu přišel a oznámil mi: „Pane, rozhodl jsem se, že vás doprovodím.“
Na tomto místě musím zdůraznit, že jsem neměl žádné koloniální manýry a několikrát jsem Manua prosil, aby mě oslovoval křestním jménem, ale stále setrvával u pána.

Ráno před odchodem jsem ve vesnici zaznamenal nezvyklý ruch.
„Co se stalo, Manu?“
„Špatná věc, pane. Jeden z lovců přišel do styku se svítilkou.“
Nejsem entomolog, ale etnolog, ačkoliv pro spoustu lidí jsou obě profese zaměnitelné. 

O svítilce, této přerostlé kobylce s obří legrační hlavou, zdánlivě připomínající krokodýlí tlamu, jsem ale slyšel. Ve starých atlasech se u ní objevoval popis, převzatý prvními průzkumníky od domorodců. Mohli jsme se tam tak mimo jiné dočíst o tom, že je svítilka velmi jedovatá a smrt hrozí člověku, nejen když se dotkne svítilky samotné, ale i místa, kde chvíli před tím seděla. 

Málokdy se ale v těchto atlasech objevil i způsob záchrany. Domorodci totiž věřili, že jediným účinným lékem je pohlavní styk do dvaceti čtyř hodin po intoxikaci.

Když se pomalu chýlil ke konci druhý den naší cesty, připravoval jsem tábor na přenocování a Manu vyrazil do pralesa ulovit něco k večeři. Vrátil se nečekaně brzy, s prázdnou a velmi smutným výrazem.
„Zlá věc, pane. Při rozhrnování křoví jsem sáhl na svítilku. A dva dny cesty není žádná civilizace.“
„Manu, snad nevěříš těm povídačkám o jedu? Vždyť bylo vědecky dokázáno, že v sobě svítilky žádný jed nemají. Škoda, že zde nějaká není, sám bych ti to předvedl.“
Přesvědčoval jsem ho dlouho, ale Manu se rozhodl zůstat na místě a čekat na smrt. Nerad a smutný, musel jsem ráno pokračovat sám.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem za rok opět procházel vesnicí Akuriů a našel tam Manua živého a zdravého.
„Manu!“ zvolal jsem s radostí a běžel jsem starého přítele obejmout. „Ty žiješ?“
„No, pane, popravdě, čekal jsem tam dva dny na smrt, a když nešla, vrátil jsem se domů.“
„Tak vidíš, neměl jsem pravdu, že jde kontakt se svítilkou přežít i bez pohlavního styku?“
„Měl, pane, ale nechte si to, prosím, pro sebe.“