Třeba:
„Tak nevím, mám si koupit vodky půllitr nebo rovnou celý? Vezmu celý, ale ve dvou flaškách. Jo, to bude nejlepší. Snad na mě nečumí někdo známej. Zatracenej absťák…“
Nebo:
Martin přemýšlí u regálu s alkoholem a zdá se, že řeší dilema. Ne snad nad značkou, ale množstvím. Rozhlíží se, zda jej někdo známý nepozoruje. Nakonec se rozhoduje a bere dvě půllitrové láhve vodky, prokleté božstvo alkoholika.
A do třetice:
Stojíš v marketu v oddělení s alkoholem. Dobrý pozorovatel by si všiml lehkého třesu tvých rukou. Nejistě se rozhlížíš, jestli neuvidíš někoho, kdo nechceš, aby tě viděl, jak do košíku vkládáš dva půllitry vodky. Nechceš, ale musíš, chceš-li fungovat, musíš…
ICH – ER – DU.
To není začátek nějakého německého písňového refrénu, ale stručné pojmenování základních forem ÚHLŮ POHLEDU z jakých se nejčastěji píše příběh. Jejich tři základní formy jste slyšeli na začátku.
Nejde o nic jiného než o to, čí oči se dívají a jakým vyjadřovacím způsobem je příběh vyprávěn. Tedy ve které osobě z hlediska gramatického je dílo psáno. Ano, to je první dilema spisovatele, totiž rozhodnout se, kdo bude vypravěčem jeho příběhu.
Ten první - ICH forma, umožňuje autorovi psát tak, jak hrdina mluví. Je to snadné. Mluvím „já“, říkám, co vidím, co si myslím, popisuji, co se právě odehrává či odehrálo nebo co se může teprve stát. První osoba však ztrácí výraz tváře, své gestikulace, vidí jen do jedné mysli a nemůže být na více místech zároveň. První osoba se nejčastěji využívá v případě, kdy je hlavní postavou samotný vypravěč. Není tedy divu, že se první osobou píše zejména v autobiografiích či memoárech. Příběhy, které jste vy sami zažili, získávají ich-formou osobnější nádech.
Hlavní výhoda ich-formy tkví v možnostech, jak vyjadřovat niterní pocity a další psychické pochody hlavního hrdiny či hrdinky. Vyvolává větší pocit reálnosti a svázání čtenáře s osobností samotného autora, přestože se může jednat o fiktivního vypravěče ve fiktivním světě.
Druhou je Er-forma. V ER formě hovoří autor z pozice „Boha“. Tedy vyprávění v osobě třetí (on, ona, ono, oni).Er-forma se hodí více do příběhů, kde je třeba popisovat objektivněji. Vyprávíme o hrdinovi či hrdinech s větším odstupem a často máme větší možnosti popisovat i realitu, o které daní hrdinové nemají tušení.
Er-formě se díky snaze popsat autorský svět co nejobjektivněji a s odstupem říká také "vševidoucí vypravěč". Výhoda třetí osoby je možnost přeskakovat mezi různými perspektivami a pohledy individuálních postav, a to klidně v jednom odstavci. Můžeme tak popisovat scény, u nichž nebyla předchozí postava přítomna, jednodušeji skákat z jednoho místa do druhého, vytvářet vedlejší zápletky a zároveň se i zbavíme opakujícího slovesa "jsem", které se v češtině vyskytuje v ich-formě opravdu frekventovaně a je často složité poskládat věty bez něj.
Úhel pohledu musí autor zachovat v celém díle. Je velikým prohřeškem přeskakovat z ICH do ER nebo jiné formy.
Třetí formou je tzv. DU forma. Du-formou, autor oslovuje čtenáře ve druhé osobě (ty, vy), ale třeba takový Jakub Deml takto oslovoval květiny ve své sbírce Moji přátelé; častěji se však du-forma vyskytuje třeba v dopisním stylu s jasným adresátem. Du formou bývají napsány tzv. epistolární romány, tedy romány psané formou dopisů, které spisovatel napsal tak, aby působily jako pravá korespondence mezi postavami. Tato forma má velký vliv na čtenářovo vnímání románu.
Veškerý děj je v románu v dopisech popisován účastníky korespondence a čtenář tak získává pocit, že do této soukromé korespondence nahlíží. Použitím této formy se autor snaží docílit dojmu větší opravdovosti a realismu a zároveň mu umožňuje poskytnout čtenáři více úhlů pohledu.
Pokud při tvůrčím psaní váháte, kterou osobu zvolit, zkuste si na krátké ploše napsat 3x nějaký stejný příběh pokaždé s použitím jiné formy. Chvíli, den dva je nechte „uležet“ a vraťte se k nim a poté vyhodnoťte, která forma je pro váš příběh ta pravá. Tato má poslední poznámka samozřejmě není úkol, dát jej přísluší povolanější osobě. Apeluji spíše na vlastní iniciativu.
