Je tam brána, zdobená světlem lásky a vnitřním klidem Marie. Marie vstupuje do svých vzpomínek cestou lemovanou obrazy. Obrazy tvořenými tahy štětce, vedeného jejím srdcem.
Oranžově zářící měsíc v úplňku ji dnes zlákal na terasu zámku. Sedí schoulená v křesle uprostřed rozlehlé terasy. Sotva znatelným pohybem pomněnkových očí se podívá vedle sebe. Povzdechne si, ne lítostivě, ale s něžným zasněním. Ne, dnes tam opravdu už není, pohodlně usazen, s šibalským a chápajícím úsměvem, do jejích očí zahleděn, s nedbalou elegancí pokuřující doutník a labužnicky vychutnávající oblíbený koňak Hennessy. Její přítel, ten z nejvzácnějších. „Milý příteli, myslím, že opravdu netušíte, jak moc jsem vděčná za vaši přítomnost zde na zámku. Jste má spřízněná duše. Duše, které mohu sdělit vše, co mne trápí i co mne těší. Díky vám mám spoustu nových zpráv z pestrého světa umění, našeho společného světa. Jsem moc ráda, že mladý básník Rilke zaujal vaše přátele z literárních kruhů. Věřte mi, je velmi talentovaný, často si píšeme. Přeje si znát mé názory a díky tomu mám spoustu jeho básní i básnických pokusů. Mohu vám je později přečíst. Víte, poslední měsíce mi chyběla vaše slova povzbuzení. Jakže jste mi to sděloval?“
„Neodpoutávejte se nikdy od svých snů! Když zmizí, budete dále existovat, ale přestanete žít.“
„Právě tato vaše slova mi pomohla v době, kdy se mi nedařilo malovat obraz tak, aby vyjadřoval, co cítím. Nebo když se mi příběh pohádky toulal bludištěm slov a pocitů. Á propos, velice vám děkuji za dárek. Je poznat, že máte vkus, ten klobouk přímo promlouvá anglickou elegancí. Přiznejte se, která z dam vám pomáhala při výběru? Nečervenejte se!“
Jejich společný, uvolněný smích přehlušil zpěv nedaleko koncertujícího kosa. S potutelným úsměvem dodala: „Věřím, že tento klobouk zaujme místní dámy i služebnictvo na příštích dostizích. Budou si mít o čem povídat. Už slyším i vidím to rozmanité společenství, jak si šušká. Kejhající husičky v barevných kloboucích, hlučně kvákající žáby, štěbetající vrabčáci, sdělující si, co to ta jejich Hochdame má na sobě, jak se to dívá, jakou má chůzi… A navíc neumí česky.“
Marie zesmutní, pomalu sklopí hlavu, ve vteřině se však narovná a pevně vyřkne: „A už dost sebelítosti.“ I její přítel už má dost jejího smutku.
„Marie nepřehánějte, znáte přece můj postoj. Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne. Víte vše nejlépe sama – máte zde své roztomilé děti, milovaného manžela, krásnou krajinu objímající vás zámek. Ano, chápu, je to těžké. Vím, jak se vám stýská po Itálii a zámku Duino. Ale věřte, má milá, čím více člověk cestuje, tím více zjišťuje, že před svými myšlenkami a pocity neunikne. Cestují s ním kamkoli a kdykoli… A Marie, kdy plánujete příští cestu do Evropy? Já svůj úkol zde již splnil, navštívil jsem klub amerických dam, inspirace pro novou knihu jsem získal tolik, že mi možná vystačí i na knihy dvě.“
Opět se rozesmáli. Poté, s nadějí v hlase, pokračoval. „Bude-li nám přát štěstí, můžeme se setkat v Paříži. Rád si vyslechnu příběh anglického klobouku a jeho přijetí na dostizích mezi místními.“
Usmál se na ni. Něžně, skoro neznatelně jí stiskl ruku. Jejím tělem, od nohou až k temeni hlavy, jako blesk projelo něco, co přesně neumí popsat. Takový proud světla a energie. Vytryskl z hlavy až k nebesům. Uvnitř jí zůstal klid a mír.
Je tak šťastná a vděčná za přítele, který ji přijímá takovou, jaká je.
Díky němu může být sama sebou.
„Děkuji vám, Samueli Langhorne Clemensi – Marku Twaine.“
Zahrada ticha. Je tam brána zdobená, cestu otevírá.
Ticho není nedostatek zvuků; je to prostor, do kterého vstupuje, aby slyšela něco v sobě.
Je tam jen brána, zdobená zářící láskou a vnitřním klidem. Marie vstupuje do svých vzpomínek cestou lemovanou obrazy. Obrazy tvořenými tahy štětce, vedeného jejím srdcem. „Děkuji vám, příteli z nejvzácnějších, Samueli Langhorne Clemensi, Marku Twaine.“
Poslední tah štětcem a obraz je hotov.
