„Hanáku, k tabuli.“
A sakra, pomyslel si Martin. Proč zrovna dnes? V hlavě má vygumováno. Pomalu se začal zvedat a doufal, že si to ta ropucha za katedrou ještě rozmyslí. „Tak šup šup, Hanák. Ať už jsi tady.“
Od zadní lavice se pomaličku plížil třídou. Velmi pomalinku. Další kouli si přece nemůže dovolit. Biologie mu nikdy nešla. Už jen pár kroků. Dokonce viděl, jak jí pot stéká do škvíry nad druhou bradou. Mastné vlasy se jí lepily k hlavě, ale nedokázaly zamaskovat ty chlupaté bradavice. Bože chraň, pomyslel si.
„No tak Hanáku, přece nejdeš na popravu.“
Tím si Martin nebyl jistý – pokud ho nesejme její dech, tak táta ho zmydlí určitě. Už stojí před tabulí. Ta bradavičnatá nádhera začala listovat učebnicí. Konečně našla, co hledala. Vítězoslavně se ušklíbla.
„Tak Hanáku, co mi povíš o železné rudě?“
Táta ho zabije. Martin si vůbec nepamatoval, že by probíraly nějakého pana Rudu. Už teď je mrtvej. Srdce mu bije na poplach.
Vtom prořízlo ticho pronikavé houkání. Ropušin úšklebek zmizel a Martin se rozzářil. Byl zachráněn.
Nikdy by ho nenapadlo, že mu škola v plamenech udělá takovou radost.
