72 hodin - napsal Petr Polák

Svěží vánek si hraje s mými vlasy. Pomalu se procházím po rozkvetlé louce, stébla vysoké trávy mi prokluzují mezi prsty, cítím naprosté souznění s přítomným okamžikem, vím, že právě zde mám být, že jsem zde správně. Ulehám do hřejivé náruče palouku.
„Jé, babočka!” pomyslím si, když na mé ruce přistane tato královna mezi českými motýly. Prohlížím si ji, její křídla mi připomínají babiččinu zástěru, také hrají všemi barvami.
„Au!” vykřiknu a celým tělem mi projede příšerná bolest. Otevírám oči a okamžitě se dívám na svou levou ruku, v jejímž ukazováčku mi za osten zůstal zabodnut jeden z nejobávanějších a nejjedovatějších predátorů afrických pouští, štír. 

„Sakra!” ulevím si a cukavými pohyby se snažím tu klepety oplývající stvůru setřást a následně ji pomocí deníku usmrtit.
„Ať se vám při expedici stane cokoliv, musíte hlavně zachovat klid,” opakuji si v hlavě slova profesora zoologie, zatímco se bestie svíjí v posmrtné křeči. Když se konečně uklidním, vyvstane mi na mysli jediná věc. 72 hodin, přesně tolik času mi zbývá na získání séra, přesně tolik času mi zbývá, než se v posmrtné křeči budu svíjet já…