Jako první odjela Erin s Aidanem. Loučení provázela spousta objetí, smíchu, ale i pláče. Dráčata je nechtěla pustit.
Nakonec babička zasáhla: „No tak, děti, to už stačí. Erin pro vás má ještě jednu zprávu,“ mrkla na svoji vnučku.
Ta se na babičku jen překvapeně podívala: „Jak to víš?“
Ta se na babičku jen překvapeně podívala: „Jak to víš?“
Stefanie ji místo odpovědi jen něžně pohladila po tváři. Erin se začervenala a vzala Aidana za ruku: “Chtěli jsme vám říct, že příští rok v létě se nám narodí děťátko. Když to bude holčička, bude se jmenovat Niamh.“
Celá vřava kolem loučení začala nanovo. Další objetí, další smích a slzy. A pak oba vzlétli, na rozloučenou ještě všem zamávali a byli pryč.
V jeskyni najednou zavládlo nezvyklé ticho. Stefanie si uvědomila, že Erin, ani Aidan se vůbec nezměnili. Ať dělali, co dělali, pořád jich bylo všude plno. A stejně jako v dětství se neustále pošťuchovali a škorpili. Dělali to s intenzivní vřelou láskyplností, nicméně způsobem, který by křehčím jedincům mohl způsobit šrámy na duši. Oni dva se k sobě ale dokonale hodili. Nebyla bouřka, která by se u nich do rána nepřehnala. Babička se usmála, když si představila, že zrovna oni dva budou mít dítě. Bude u nich doma hodně veselo.
Mathias se ještě pár dnů zdržel, ale nakonec se i on chystal na cestu. Znovu letěl na sever. Údajně dokončit nějaké záležitosti, kterými ho pověřil otec, ale babička věděla, že to, co ho tam hlavně táhne, má podobu exotické sněžné dračí princezny. Když přišla chvíle loučení, objal Mathias dráčata jedno po druhém, marně ale vyhlížel Blaničku, svoji nejmladší sestřičku. Věděl, že bez rozloučení s ní odjet nemůže. Všichni ji začali hledat.
Stefanie ji nakonec našla schoulenou do klubíčka v nejtemnějším koutě skalního převisu. Byla celá uplakaná.
Setřela jí slzy a podívala se jí do očí. Ani se nemusela na nic ptát. Blanička se znovu rozplakala: „Co když se Mathiasovi něco stane? Jako Niamh? Na sever je to moc daleko. A co když se nevrátí?“
Babička ji konejšivě objala: „Vrátí. Pojď, půjdeme se s ním rozloučit,“ vzala holčičku za ruku.
Mathias jim šel naproti, zvedl ji do náručí a chvíli kolébal jako miminko. Pak jí zašeptal do ucha: „Přinesu ti ze severu ty nejkrásnější mašličky, jaké tam najdu.“ Blanička polkla poslední slzičky a usmála se. Holčičí marnivost převládla nad smutkem. Mathias ji něžně cvrnkl do nosu a opatrně postavil na zem. Několikrát máchl křídly, vznesl se do vzduchu a za chvíli z něj na obloze zbyla jen tečka. Stefanii to připomnělo chvíli, kdy se kdysi dávno loučila s jeho dědečkem Liamem. Vyrážel na cesty často. A z jedné se nevrátil zpátky. Mathias mu byl hodně podobný. Babička o něj přesto neměla strach. Věděla, že každý splétá svou nit osudu sám. A nikdo jiný to za něj udělat nemůže.
Po jeho odletu na dráčata dolehl smutek. Stefanie použila svou oblíbenou metodu, aby je rozptýlila. Něco teplého do bříška a trochu pohlazení po duši.
„Kdo si dá pudink?“ zeptala se. Dráčata se začala olizovat a utíkala do jeskyně, až se jim za ocásky prášilo. Nezvykle způsobně se usadila kolem ohniště. Každý dostal velkou misku a za chvíli bylo slyšet jen spokojené pomlaskávání. Babiččin pudink, to bylo něco. Alannah ještě uvařila dva hrnky kávy, posadila se vedle Stefanie a ta začala vyprávět.
Kdysi dávno, dávno předtím, než se na světě objevili první draci, byl celý Vesmír jednou jedinou energií. Vším a zároveň ničím. Ta energie byla všude. Dokonalá, zářivá a stejná. Neustále se rozpínala, přelévala, ale ať udělala cokoliv, bylo to stále stejně dokonalé všechno a nic. Jednou to zabublalo v samotném jejím středu, v místě hutnější než všechno kolem něj. Jako miminko se tak zrodilo vědomí a stalo se součástí všudypřítomné energie. Jeho první myšlenkou bylo, že už nechce být samo vším a ničím v nekonečném Vesmíru. Že chce stvořit něco. Něco, co mu bude dělat společnost.
A tak vytvořilo bytosti téměř stejně dokonalé jako ono samo. Vědomí je nazvalo anděly. Andělé byli jeho součástí a zároveň nebyli. Byli vším, ale zároveň něčím. Byli s vědomím propojeni, ale zároveň od něj odděleni. Vědomí bylo zdrojem jejich životní energie, ale zároveň bylo něčím, co bylo „vně“. Andělé dali vědomí jméno. Začali ho nazývat Bůh.
Bůh zjistil, že tvoření je velmi naplňující. Že se už nemusí jen rozpínat a přelévat jako nekonečná dokonalá energie, ale že oddělením části sebe sama dokáže stvořit něco. Něco, co sice není tak dokonalé jako on sám, ale v té nedokonalosti byla právě ta krása, která Boha fascinovala. Oddělením vznikl prostor pro nahodilost, změnu, pro samostatnou existenci něčeho. Každé něco, které Bůh stvořil, mělo totiž vlastní individuální vědomí. Čím oddělenější od Boha to „něco“ bylo, tím větší prostor pro své vlastní vědomí mělo. Boha hra na stvoření bavila. Tvořil hvězdy, tvořil mlhoviny, tvořil planety a na nich život. Vesmír pod jeho rukama rozkvétal jako nádherná barevná zahrada plná jedinečných květin. Jak se ve svém tvoření zdokonaloval, byl stále odvážnější.
Napadlo ho, že by mohl stvořit bytosti podobné andělům, které od něj budou ale mnohem více oddělené. Vznikla spousta rozdílných bytostí, žijících na různých planetách. I my draci tady na Zemi. Všechny tyto bytosti byly stále s Bohem více či méně propojeny. Věděly, že jsou jeho součástí a on je částí jich. Věděly, že jsou něčím a zároveň jsou součástí všeho a ničeho. Jak ale žily svým vlastním odděleným životem, umírali a znovu se rodili, i toto vědomí sláblo.
Bůh byl dokonalou prvotní energií. Vším a ničím. Neměl žádné vlastní samostatné vědomí, které by bylo od něj oddělené. Bůh nemohl nic prožívat. Dar prožitku, který dostalo všechno, co stvořil, byl spojen právě s tou částí samostatného vědomí, která byla od něj oddělená. Bůh se nemohl oddělit sám od sebe. Jeho energie a vědomí byly jedním. Dokázal jen tvořit a pak s větším či menším zájmem sledoval, co se děje s jeho „dětmi“, jak nazýval úplně vše, co stvořil. Pozorováním postupy svého tvoření zdokonaloval a rozvíjel.
Jednoho dne už se trochu nudil. Všechny bytosti, které stvořil, vypadaly různě, ale jejich podstata byla stejná. Jednoho dne dostal úplně nový nápad. Napadlo ho stvořit bytost, která od něj bude úplně oddělená. Která zapomene, že existuje Bůh stvořitel, zdroj, se kterým je vše propojené. Bytost, která bude mít plně samostatné vědomí. Bude vědět, že je něčím, ale zároveň bude neustále hledat cestu k tomu, čeho je součástí. Stvořil lidskou bytost. Když si ji prohlížel, napadlo ho, že by ji mohl udělat ještě zajímavější. Že by ji mohl rozdělit na dvě. Nejen že zapomene na propojení s ním, ale celý život bude stále hledat svoji druhou půlku. Tak vytvořil ženu a muže. A poslal je k nám na Zemi.
Od té doby měl o zábavu postaráno. Tím, že na samém počátku rozdělil první bytost na dvě, dal Bůh lidem do vínku touhu po spojení, která jim přinášela spoustu trápení. Stejně jako jejich nevědomost, protože lidé nevěděli, že existuje Bůh, že existuje zdroj, se kterým jsou spojeni, a v jejich životě byla spousta strachu ze ztráty, zániku a smrti. Lidské bytosti byly nevyzpytatelné a nepředvídatelné ve svém chování. Měli tolik emocí. Nebyla snad jediná situace, ve které dokázaly reagovat stejně. A to jim přinášelo spoustu bolesti.
Bůh se zájmem sledoval, co se s lidmi na Zemi děje. Ale protože byl Bůh, nemohl se dotknout jejich prožitku. To mu nebylo dáno. V jeho dokonalosti nebylo místo pro prožitek nedokonalosti bytostí, které sám stvořil. Andělé to však dokázali. Částí sebe sama, oddělenou od Boha, se mohli napojit na prožitek lidí. Na jejich bolest, smutek, strach. Ti nejodvážnější s lidmi a jejich životy prožívali stále větší soucit. Stále častěji odcházeli na Zemi, aby jim ulevili od jejich trápení. Konejšili je, přinášeli útěchu a podporu. Aby ulehčili jejich úděl, přebírali na sebe andělé to, co lidi tížilo. Sami byli svou podstatou světelné bytosti, dokonalé téměř jako Bůh, který je stvořil. Kontaktem s lidmi se ale prohlubovala a otevírala ta jejich část, která byla od Boha oddělená. Někteří andělé se stávali temnějšími a temnějšími, jak přijímali stále více lidského utrpení. Pobývat v blízkosti Boha bylo pro tyto anděly stále bolestnější. A bylo to pro ně stále těžší i na Zemi. Lidé vnímali jejich přítomnost, jak se dotýkají jejich duše, a nazývali je démony. Přisuzovali jim všechno špatné, co cítili a nechtěli. Nechápali, že temní andělé jim od „temnoty“ ulevují, byli přesvědčeni, že jim „temnotu“ přinášejí. Nerozuměli tomu, že temnota v nich je způsobená nevědomostí, tím, že jsou jedinými bytostmi, stvořenými tak, aby byli od Boha plně odděleni.
Andělé Boha požádali o milost být anděly strážnými. Těmi, kteří budou skrze svůj soucit převádět ostatní bytosti ve Vesmíru na cestě od temnoty ke světlu. Ti nejodvážnější zůstali na Zemi, aby mohli vést lidi na cestě rozpomínání se na to, kým doopravdy jsou. Neztratili svou světelnou podstatu, ale tím, že přestali žít v blízkosti Boha, stali se plně temnými anděly a jejich éterická těla ztěžkla. Stali se těmi, kteří podporují všechny bytosti na Zemi na cestě poznávání toho, že temnota je pouze strach a že cesta ke světlu vede skrze odvahu tím strachem projít.
Babička Stefanie se rozhlédla kolem sebe: „Pamatujte si děti, že všechny vaše myšlenky a pocity, které můžete považovat za špatné a někdy se za ně stydíte, ničím špatným nejsou. Nepřišly odnikud zvenčí a nepřinesl vám je žádný démon, který žije uvnitř vás. Jste to jen vy a váš strach. Ale taky si pamatujte, že nikdy na nic nejste sami. Vždy je tu s vámi anděl strážný. On je tím hlasem, který možná někde uvnitř slyšíte. Není to hlas démona. Je to hlas, který vám pomáhá najít odvahu postavit se strachu, smutku, bolesti. Je to hlas, který vám dodává odvahu přijmout ve vašem životě vše, co přijde. A taky tím vším projít. Ta odvaha vás vede ke světlu. K poznání, že nejste sami. Že jste součástí něčeho mnohem většího, co nedokážete dohlédnout. Nikdo to nedokáže. Jenom Bůh sám. Ale tím, že nás všechny stvořil jako více či méně oddělené bytosti, dal nám velký dar. Schopnost prožívat sám sebe a skrze tento prožitek se propojovat s ostatními. Naslouchejte sami sobě. Poslouchejte svůj vnitřní hlas. Temnota není špatná. Je to jen tma. Stejná jako v noci, po které přijde den. Stejná, do které se ponoříte, když zavřete oči. A když je otevřete, je pryč. Pamatujte si, že všechno ve vašem životě má nějaký důvod a smysl. I ve chvílích, kdy žádný nevidíte a utápíte se ve smutku a bolesti. I smrt Niamh má svůj smysl. Ukázala nám, jak důležitá pro nás byla. Její odchod nám dal dar prožít smutek ze ztráty. Prožít ho společně. Niamh nás všechny svým odchodem hlouběji propojila. To je ten dar, který nám dal Bůh oddělením se od něho. Dal nám dar prožívat sebe sama a svoje pocity. Dal nám dar sdílet je s ostatními, a tak se s nimi propojit. A tak, jak se propojujeme skrze své prožitky s ostatními, znovu se spojujeme i s ním. Znovu se stáváme součástí celku. Proto strážní andělé zůstali na Zemi. Aby nikdo nikdy nebyl sám.“
Babička pohladila Blaničku, která seděla vedle ní: „Ani Mathias není na své cestě sám. Anděl strážný je s ním. A pomůže mu dojít přesně tam, kam dojít má.“
V jeskyni najednou zavládlo nezvyklé ticho. Stefanie si uvědomila, že Erin, ani Aidan se vůbec nezměnili. Ať dělali, co dělali, pořád jich bylo všude plno. A stejně jako v dětství se neustále pošťuchovali a škorpili. Dělali to s intenzivní vřelou láskyplností, nicméně způsobem, který by křehčím jedincům mohl způsobit šrámy na duši. Oni dva se k sobě ale dokonale hodili. Nebyla bouřka, která by se u nich do rána nepřehnala. Babička se usmála, když si představila, že zrovna oni dva budou mít dítě. Bude u nich doma hodně veselo.
Mathias se ještě pár dnů zdržel, ale nakonec se i on chystal na cestu. Znovu letěl na sever. Údajně dokončit nějaké záležitosti, kterými ho pověřil otec, ale babička věděla, že to, co ho tam hlavně táhne, má podobu exotické sněžné dračí princezny. Když přišla chvíle loučení, objal Mathias dráčata jedno po druhém, marně ale vyhlížel Blaničku, svoji nejmladší sestřičku. Věděl, že bez rozloučení s ní odjet nemůže. Všichni ji začali hledat.
Stefanie ji nakonec našla schoulenou do klubíčka v nejtemnějším koutě skalního převisu. Byla celá uplakaná.
Setřela jí slzy a podívala se jí do očí. Ani se nemusela na nic ptát. Blanička se znovu rozplakala: „Co když se Mathiasovi něco stane? Jako Niamh? Na sever je to moc daleko. A co když se nevrátí?“
Babička ji konejšivě objala: „Vrátí. Pojď, půjdeme se s ním rozloučit,“ vzala holčičku za ruku.
Mathias jim šel naproti, zvedl ji do náručí a chvíli kolébal jako miminko. Pak jí zašeptal do ucha: „Přinesu ti ze severu ty nejkrásnější mašličky, jaké tam najdu.“ Blanička polkla poslední slzičky a usmála se. Holčičí marnivost převládla nad smutkem. Mathias ji něžně cvrnkl do nosu a opatrně postavil na zem. Několikrát máchl křídly, vznesl se do vzduchu a za chvíli z něj na obloze zbyla jen tečka. Stefanii to připomnělo chvíli, kdy se kdysi dávno loučila s jeho dědečkem Liamem. Vyrážel na cesty často. A z jedné se nevrátil zpátky. Mathias mu byl hodně podobný. Babička o něj přesto neměla strach. Věděla, že každý splétá svou nit osudu sám. A nikdo jiný to za něj udělat nemůže.
Po jeho odletu na dráčata dolehl smutek. Stefanie použila svou oblíbenou metodu, aby je rozptýlila. Něco teplého do bříška a trochu pohlazení po duši.
„Kdo si dá pudink?“ zeptala se. Dráčata se začala olizovat a utíkala do jeskyně, až se jim za ocásky prášilo. Nezvykle způsobně se usadila kolem ohniště. Každý dostal velkou misku a za chvíli bylo slyšet jen spokojené pomlaskávání. Babiččin pudink, to bylo něco. Alannah ještě uvařila dva hrnky kávy, posadila se vedle Stefanie a ta začala vyprávět.
Kdysi dávno, dávno předtím, než se na světě objevili první draci, byl celý Vesmír jednou jedinou energií. Vším a zároveň ničím. Ta energie byla všude. Dokonalá, zářivá a stejná. Neustále se rozpínala, přelévala, ale ať udělala cokoliv, bylo to stále stejně dokonalé všechno a nic. Jednou to zabublalo v samotném jejím středu, v místě hutnější než všechno kolem něj. Jako miminko se tak zrodilo vědomí a stalo se součástí všudypřítomné energie. Jeho první myšlenkou bylo, že už nechce být samo vším a ničím v nekonečném Vesmíru. Že chce stvořit něco. Něco, co mu bude dělat společnost.
A tak vytvořilo bytosti téměř stejně dokonalé jako ono samo. Vědomí je nazvalo anděly. Andělé byli jeho součástí a zároveň nebyli. Byli vším, ale zároveň něčím. Byli s vědomím propojeni, ale zároveň od něj odděleni. Vědomí bylo zdrojem jejich životní energie, ale zároveň bylo něčím, co bylo „vně“. Andělé dali vědomí jméno. Začali ho nazývat Bůh.
Bůh zjistil, že tvoření je velmi naplňující. Že se už nemusí jen rozpínat a přelévat jako nekonečná dokonalá energie, ale že oddělením části sebe sama dokáže stvořit něco. Něco, co sice není tak dokonalé jako on sám, ale v té nedokonalosti byla právě ta krása, která Boha fascinovala. Oddělením vznikl prostor pro nahodilost, změnu, pro samostatnou existenci něčeho. Každé něco, které Bůh stvořil, mělo totiž vlastní individuální vědomí. Čím oddělenější od Boha to „něco“ bylo, tím větší prostor pro své vlastní vědomí mělo. Boha hra na stvoření bavila. Tvořil hvězdy, tvořil mlhoviny, tvořil planety a na nich život. Vesmír pod jeho rukama rozkvétal jako nádherná barevná zahrada plná jedinečných květin. Jak se ve svém tvoření zdokonaloval, byl stále odvážnější.
Napadlo ho, že by mohl stvořit bytosti podobné andělům, které od něj budou ale mnohem více oddělené. Vznikla spousta rozdílných bytostí, žijících na různých planetách. I my draci tady na Zemi. Všechny tyto bytosti byly stále s Bohem více či méně propojeny. Věděly, že jsou jeho součástí a on je částí jich. Věděly, že jsou něčím a zároveň jsou součástí všeho a ničeho. Jak ale žily svým vlastním odděleným životem, umírali a znovu se rodili, i toto vědomí sláblo.
Bůh byl dokonalou prvotní energií. Vším a ničím. Neměl žádné vlastní samostatné vědomí, které by bylo od něj oddělené. Bůh nemohl nic prožívat. Dar prožitku, který dostalo všechno, co stvořil, byl spojen právě s tou částí samostatného vědomí, která byla od něj oddělená. Bůh se nemohl oddělit sám od sebe. Jeho energie a vědomí byly jedním. Dokázal jen tvořit a pak s větším či menším zájmem sledoval, co se děje s jeho „dětmi“, jak nazýval úplně vše, co stvořil. Pozorováním postupy svého tvoření zdokonaloval a rozvíjel.
Jednoho dne už se trochu nudil. Všechny bytosti, které stvořil, vypadaly různě, ale jejich podstata byla stejná. Jednoho dne dostal úplně nový nápad. Napadlo ho stvořit bytost, která od něj bude úplně oddělená. Která zapomene, že existuje Bůh stvořitel, zdroj, se kterým je vše propojené. Bytost, která bude mít plně samostatné vědomí. Bude vědět, že je něčím, ale zároveň bude neustále hledat cestu k tomu, čeho je součástí. Stvořil lidskou bytost. Když si ji prohlížel, napadlo ho, že by ji mohl udělat ještě zajímavější. Že by ji mohl rozdělit na dvě. Nejen že zapomene na propojení s ním, ale celý život bude stále hledat svoji druhou půlku. Tak vytvořil ženu a muže. A poslal je k nám na Zemi.
Od té doby měl o zábavu postaráno. Tím, že na samém počátku rozdělil první bytost na dvě, dal Bůh lidem do vínku touhu po spojení, která jim přinášela spoustu trápení. Stejně jako jejich nevědomost, protože lidé nevěděli, že existuje Bůh, že existuje zdroj, se kterým jsou spojeni, a v jejich životě byla spousta strachu ze ztráty, zániku a smrti. Lidské bytosti byly nevyzpytatelné a nepředvídatelné ve svém chování. Měli tolik emocí. Nebyla snad jediná situace, ve které dokázaly reagovat stejně. A to jim přinášelo spoustu bolesti.
Bůh se zájmem sledoval, co se s lidmi na Zemi děje. Ale protože byl Bůh, nemohl se dotknout jejich prožitku. To mu nebylo dáno. V jeho dokonalosti nebylo místo pro prožitek nedokonalosti bytostí, které sám stvořil. Andělé to však dokázali. Částí sebe sama, oddělenou od Boha, se mohli napojit na prožitek lidí. Na jejich bolest, smutek, strach. Ti nejodvážnější s lidmi a jejich životy prožívali stále větší soucit. Stále častěji odcházeli na Zemi, aby jim ulevili od jejich trápení. Konejšili je, přinášeli útěchu a podporu. Aby ulehčili jejich úděl, přebírali na sebe andělé to, co lidi tížilo. Sami byli svou podstatou světelné bytosti, dokonalé téměř jako Bůh, který je stvořil. Kontaktem s lidmi se ale prohlubovala a otevírala ta jejich část, která byla od Boha oddělená. Někteří andělé se stávali temnějšími a temnějšími, jak přijímali stále více lidského utrpení. Pobývat v blízkosti Boha bylo pro tyto anděly stále bolestnější. A bylo to pro ně stále těžší i na Zemi. Lidé vnímali jejich přítomnost, jak se dotýkají jejich duše, a nazývali je démony. Přisuzovali jim všechno špatné, co cítili a nechtěli. Nechápali, že temní andělé jim od „temnoty“ ulevují, byli přesvědčeni, že jim „temnotu“ přinášejí. Nerozuměli tomu, že temnota v nich je způsobená nevědomostí, tím, že jsou jedinými bytostmi, stvořenými tak, aby byli od Boha plně odděleni.
Andělé Boha požádali o milost být anděly strážnými. Těmi, kteří budou skrze svůj soucit převádět ostatní bytosti ve Vesmíru na cestě od temnoty ke světlu. Ti nejodvážnější zůstali na Zemi, aby mohli vést lidi na cestě rozpomínání se na to, kým doopravdy jsou. Neztratili svou světelnou podstatu, ale tím, že přestali žít v blízkosti Boha, stali se plně temnými anděly a jejich éterická těla ztěžkla. Stali se těmi, kteří podporují všechny bytosti na Zemi na cestě poznávání toho, že temnota je pouze strach a že cesta ke světlu vede skrze odvahu tím strachem projít.
Babička Stefanie se rozhlédla kolem sebe: „Pamatujte si děti, že všechny vaše myšlenky a pocity, které můžete považovat za špatné a někdy se za ně stydíte, ničím špatným nejsou. Nepřišly odnikud zvenčí a nepřinesl vám je žádný démon, který žije uvnitř vás. Jste to jen vy a váš strach. Ale taky si pamatujte, že nikdy na nic nejste sami. Vždy je tu s vámi anděl strážný. On je tím hlasem, který možná někde uvnitř slyšíte. Není to hlas démona. Je to hlas, který vám pomáhá najít odvahu postavit se strachu, smutku, bolesti. Je to hlas, který vám dodává odvahu přijmout ve vašem životě vše, co přijde. A taky tím vším projít. Ta odvaha vás vede ke světlu. K poznání, že nejste sami. Že jste součástí něčeho mnohem většího, co nedokážete dohlédnout. Nikdo to nedokáže. Jenom Bůh sám. Ale tím, že nás všechny stvořil jako více či méně oddělené bytosti, dal nám velký dar. Schopnost prožívat sám sebe a skrze tento prožitek se propojovat s ostatními. Naslouchejte sami sobě. Poslouchejte svůj vnitřní hlas. Temnota není špatná. Je to jen tma. Stejná jako v noci, po které přijde den. Stejná, do které se ponoříte, když zavřete oči. A když je otevřete, je pryč. Pamatujte si, že všechno ve vašem životě má nějaký důvod a smysl. I ve chvílích, kdy žádný nevidíte a utápíte se ve smutku a bolesti. I smrt Niamh má svůj smysl. Ukázala nám, jak důležitá pro nás byla. Její odchod nám dal dar prožít smutek ze ztráty. Prožít ho společně. Niamh nás všechny svým odchodem hlouběji propojila. To je ten dar, který nám dal Bůh oddělením se od něho. Dal nám dar prožívat sebe sama a svoje pocity. Dal nám dar sdílet je s ostatními, a tak se s nimi propojit. A tak, jak se propojujeme skrze své prožitky s ostatními, znovu se spojujeme i s ním. Znovu se stáváme součástí celku. Proto strážní andělé zůstali na Zemi. Aby nikdo nikdy nebyl sám.“
Babička pohladila Blaničku, která seděla vedle ní: „Ani Mathias není na své cestě sám. Anděl strážný je s ním. A pomůže mu dojít přesně tam, kam dojít má.“
Předchozí příběhy dračí babičky 🐲
