 |
| Svatojiřské přípisky ze 70.-90. let 13. století |
Je
před rozbřeskem.
Sestra Maria Veronica ji od okna sleduje
s kritickou shovívavostí. Je v ní ještě tolik sebestředné živosti. Jakoby svítila a hrála
všemi barvami. Ta tu dlouho nepobude.
Mezi sestrami je plno skryté rivality a závisti, a ta ji udusí. Svěží mníšek u vchodu do klášterní kaple ji horlivě doběhl a podal kancionál ještě dřív, než se stačila dotknout čela svěcenou vodou. Tvářil se svatouškovsky.
Arabela vzala knihu, usedla mezi sestry, po očku se rozhlédla a všimla si, jak ji pozorují. Ať. Ukáže jim, jak je zbožná.
Nahlédla k Veronice, kterou píseň budou zpívat, a nalistovala si ji. "Aldík krásen jak anjelík jenž ve blátě se válé..." čte vpisek u Gloria... a u toho obrázek. "Jměše lokty ptilík..."
"Co že jměše?¨"
Arabela skryje živost svých očí pod sklopenými řasami, protože její zájem o kancionál je příliš nápadný.
Chvíli ctnostně bloudí zrakem po kapli, jukne i na mníška a jejich pohledy se na zlomek vteřiny jiskrně střetnou. Anjelík...
"Berhel socium Víti černý jako zmek...a lector Vitus nekrásný z kurvy syn..." stojí dál na volném okraji textu v knize.
Do kaple vchází černý mnich, který povede ranní zpěvy.
"To je páter Vitus," šeptá Veronica.
"Zkurvysyn," proskočí za čistým čílkem Arabele. Je zemanka. Umí číst, a nejen v kancionálech.
"Najděte si Sanctus," praví zkurvysyn.
Mníšek v první lavici sleduje Arabelu a je připraven se vším pomoci.
"Dnes bude předzpěvovat bratr Aldus".
Aldík se zardí jako pravý andílek a spustí: "Sanctus Sanctus Dominus Deus..."
"Deus Sabaoth..."pokračuje chorus.
Zní to překrásně.
Arabele se v klášteře začíná líbit.
Než skončí ranní zpěvy, ví, co připíše do kancionálu:
"Anjelíku rozkochaný
pocieluj noh cudnej panny.
Nechť, nekrásný zkurvy synie,
Podklady k zadání úkolu:
Nechte se inspirovat k příběhu o jeptišce, která je autorkou jedněch z nejstarších dochovaných česky psaných textů:
Transliterace: Aldik craſen iako angelik ie[n]ſ v blati ze vale [pokračuje věta odlišnou rukou] u tet angelic imyeſe lokti ptilik.
Berhel zoci[us] viti Scerni yaco Zmek
Lecctor vituz Necraſni Curbizin
Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé. Tet anjelík jmieše lokty, ptilík.
Berhel, socius Viti, černý jako zmek.
Lector Vitus nekrásný kurvy syn.
Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit.
"Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší.
Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku.
O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života.
Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé."
(Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.)
A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn."
Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém...
Mezi sestrami je plno skryté rivality a závisti, a ta ji udusí. Svěží mníšek u vchodu do klášterní kaple ji horlivě doběhl a podal kancionál ještě dřív, než se stačila dotknout čela svěcenou vodou. Tvářil se svatouškovsky.
Arabela vzala knihu, usedla mezi sestry, po očku se rozhlédla a všimla si, jak ji pozorují. Ať. Ukáže jim, jak je zbožná.
Nahlédla k Veronice, kterou píseň budou zpívat, a nalistovala si ji. "Aldík krásen jak anjelík jenž ve blátě se válé..." čte vpisek u Gloria... a u toho obrázek. "Jměše lokty ptilík..."
"Co že jměše?¨"
Arabela skryje živost svých očí pod sklopenými řasami, protože její zájem o kancionál je příliš nápadný.
Chvíli ctnostně bloudí zrakem po kapli, jukne i na mníška a jejich pohledy se na zlomek vteřiny jiskrně střetnou. Anjelík...
"Berhel socium Víti černý jako zmek...a lector Vitus nekrásný z kurvy syn..." stojí dál na volném okraji textu v knize.
Do kaple vchází černý mnich, který povede ranní zpěvy.
"To je páter Vitus," šeptá Veronica.
"Zkurvysyn," proskočí za čistým čílkem Arabele. Je zemanka. Umí číst, a nejen v kancionálech.
"Najděte si Sanctus," praví zkurvysyn.
Mníšek v první lavici sleduje Arabelu a je připraven se vším pomoci.
"Dnes bude předzpěvovat bratr Aldus".
Aldík se zardí jako pravý andílek a spustí: "Sanctus Sanctus Dominus Deus..."
"Deus Sabaoth..."pokračuje chorus.
Zní to překrásně.
Arabele se v klášteře začíná líbit.
Než skončí ranní zpěvy, ví, co připíše do kancionálu:
"Anjelíku rozkochaný
pocieluj noh cudnej panny.
Nechť, nekrásný zkurvy synie,
kročej tvoj ji opominie."
Podklady k zadání úkolu:
Nechte se inspirovat k příběhu o jeptišce, která je autorkou jedněch z nejstarších dochovaných česky psaných textů:
 |
| Svatojiřské přípisky |
 |
| Antifonář svatojiřský |
Berhel zoci[us] viti Scerni yaco Zmek
Lecctor vituz Necraſni Curbizin
Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé. Tet anjelík jmieše lokty, ptilík.
Berhel, socius Viti, černý jako zmek.
Lector Vitus nekrásný kurvy syn.
Rozhlasové Toulky českou minulostí - díl 109 - Tajemství jména Dalimil
Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit.
"Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší.
Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku.
O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života.
Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé."
(Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.)
A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn."
Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém...
 |
Chorální kniha svatojiřská z přelomu 13. a 14. století |
Nejstarší česky psané posměšné charakteristiky - tzv. svatojiřské přípisky
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
Svatojiřské přípisky označují tři posměšné charakteristiky připsané ke třem z dohromady šesti jednoduchým perokresebným karikujícím portrétům, které byly připojeny na prázdná místa na stránkách procesionálu svatojiřského na přelomu 13. a 14. století. Vznik knihy se klade většinou do poslední třetiny 13. století, vznik přípisků a karikatur je méně jednoznačný.
Rukopis označovaný obvykle jako Antifonář svatojiřský (sign. VI.G.15) vznikl někdy v období sedmdesátých až devadesátých let 13. století a obsahuje zpěvy k procesím konaným v průběhu církevního roku v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, jde tedy o procesionál. Cenný pergamenový kodex s malovanými figurálními iniciálami byl určen pro neznámou svatojiřskou jeptišku; tuto donátorku malíř také zobrazil klečící před sv. Janem Evangelistou. Slávu však rukopisu přinesly marginální kresbičky a staročeské průpovídky pocházející z přelomu 13. a 14. století. Jde o šest perem kreslených hlaviček kleriků i laiků s lehce karikujícími rysy, přičemž k posledním třem byly připojeny posměšné charakteristiky. Tak se dozvídáme, že “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek”. Až donedávna nikdo nepochyboval, že se tak o klericích ve svém okolí vyjadřovala některá ze svatojiřských jeptišek, paleografický rozbor průpovídek však tuto možnost prakticky vyloučil. Svatojiřské jeptišky sice musely umět číst a psát, samy však zřejmě psaly jen zřídka a jejich nekrologické přípisky v kalendářích prozrazují nevypsané ruce, zatímco toto písmo patří zkušenějšímu písaři. Rukopis však mohl klášter načas opustit, např. mohl být zapůjčen k výuce liturgického zpěvu do kapitulní školy, jejímž správcem byl na sklonku 13. století svatojiřský kanovník Matěj. Neslušnými průpovídkami, v nichž je zesměšněn i učitel lektor Vít, mohl pak knihu opatřit některý z rozpustilých žáků.
