To podivné léto se pozvolna překlápělo do druhé půlky. Ještě si pořádně neuvědomila, že je tady, a za chvíli bude pryč. Stejně jako letos „vypnula“ jaro, udělala to i s létem. Nedokázala se naladit na tu vlnu těšení, která pro ni s jarem přicházela. Byla jarní dítě. Beran. Už v únoru cítila „neklid v kopýtkách“ a březen pro ni byl zkrátka první jarní měsíc. Bez ohledu na počasí. V celém těle vždycky začínala vnímat tu neochvějnou jistotu, že zima skončí, ať dělá, co chce, a nastoupí jaro. Letos v lockdownu "na věčné časy", po roce s omezeními a změnami všeho možného i "nemožného" druhu, s propady do míst, odkud se těžko šplhá zpátky, ten pocit ne a ne přijít.
V nedohlednu byla ta intenzivní energie, která jí každoročně říkala: „Přežila jsi zimu a teď už to bude dobré. Nevíš sice jaké, ale máš před sebou světlý půl rok.“
Venku vládlo vrcholné léto, ale v jejím vnitřním světě zima neskončila. Byla tam sice na svém „ostrově“, ten ale připomínal spíš Grónsko než Karibik. Nebylo tam lehko a bezstarostno. Spíš mrazivo a těžko. I ve světlých okamžicích na všem ležel stín. Uvědomila si, že od té chvíle, kdy déšť letos na jaře zaplavil její dům, je neklidná a nervózní pokaždé, když zaprší. Jako by jí ta záplava chtěla říct, že má zvednout kotvy, že je na místě, kde už nemá být. Potíž byla, že nevěděla, kde být chce. Ani s kým. Ten prapodivný vztah s chlápkem od třešně jí na klidu nepřidával. Spíš na neklidu. Otevíral v ní spoustu věcí, které držela pod zámkem. Připomínal jí to, nač nechtěla myslet. Vedl ji do míst, kde nechtěla být. Kde se mohla orientovat jen podle pocitů. A ona nechtěla nic cítit. Nebylo to bezpečné.
Bylo to jako nořit se do jezera, pod kterým je ukrytá bažina. Hladina toho jezera je tak jiskřivá a lákavá. A ponořit se do ní je vzrušující a omamné. Probouzí to tolik intenzivních vjemů a pocitů. Obejmou ji pokaždé tak silně, že je těžké se z nich vymanit a vrátit se zpět na hladinu. Tam, kde to znala. Kde věděla, co ji udrží v bezpečí. Jenže po každém nadechnutí ji to táhlo zpět do hloubek. A čím hlouběji klesala, tím ubývalo jasnosti a jiskřivosti. A temnota přibývala na intenzitě. Ze všeho nejvíc ji děsilo, že to pobývání v temnotě ji vlastně neděsí, že tam nachází zvláštní druh dosud nepoznaného klidu.
Daleko větší úzkost spouštěly nezbytné návraty na hladinu. Ty okamžiky, kdy se musela nadechnout a zorientovat ve světě venku. Kdy se musela vrátit k návykům a pravidlům, která jí tam vytvářela bezpečný prostor. Bylo to stále obtížnější. Stálo ji to víc a více sil. Často měla pocit, jako by ta záplava odnesla i poslední zbytky jejího starého života. A to, co ona teď žila, byla už jen fata morgána. Jako když vám amputují ruku nebo nohu, ale vy ji stále cítíte a vnímáte, i když už ji dávno nemáte. Pohybovala se mezi světy. Tam, zpátky a zase tam. Hledala svoje dobře. Snad poprvé v životě zkoumala, co je dobře pro ni. Ne pro ty druhé. Často se pak cítila provinile. Připadalo jí sobecké věnovat tolik času sama sobě. Neohlížet se nejdříve na ostatní. Hlas, který objevila v hlubinách, ale zněl stále jasněji a silněji. A vedl ji dovnitř. Zpátky k sobě.
Ten večer přišla další bouřka a průtrž mračen. A s ní intenzivní úzkost v celém těle. Uvědomila si, že už se v domě necítí bezpečně. Nikde se teď necítila bezpečně. Jen v těch krátkých setkáních s ním dokázala všechno pustit a jen být. Zcela paradoxně měla pocit bezpečí s někým, koho vlastně neznala a téměř nic o něm nevěděla. Jenže už se tři týdny neviděli. Přistihla se, že se jí stýská.
Pípla jí zpráva: „Jste OK? Tady je hrozná bouřka.“
Usmála se, potěšilo ji to a po pravdě odpověděla: „Moc ne. Potřebovala bych…“ Nedopsala větu, protože věděla, že potřebuje něco, co on jí dát nemůže. Nebyla zvyklá si o nic říkat. Už to, že si uvědomovala, že něco od někoho potřebuje, bylo něco nového a nepohodlného. Byla naučená nikoho nepotřebovat. Zvyklá se o sebe postarat a dělat, co je třeba.
Obratem dostala odpověď, o kterou nestála: „Já vím. Obejmout. Ale to neumím. A nemůžu to pro vás udělat.“
Kousla se do rtu a do očí se jí nahrnuly slzy. Do prčic, to přece věděla. Opravdu nepotřebovala, aby jí to takhle důrazně připomínal.
Rychle naťukala odpověď: „To jste napsal vy, ne já. Já po vás nic takového nechci. Koupím si velkého plyšového medvěda. Dobrou noc.“
Ani nestihla položit telefon a už měla odpověď: „Dobrou. Jen říkám vše na rovinu.“
Pro dnešek měla konverzace dost. Uvědomila si, že od té doby, co ho zná, si píšou skoro každý den. Uvědomila si, že se těší na jeho každodenní „Pěknej den“ a „Dobrou“. Rozhodla se, že už to takhle nechce. Nechtěla se vzdát jejich setkání, ale nechtěla se k němu připoutávat. Nechtěla k němu nic cítit.
Než vypnula telefon, napsala rychle ještě jednu krátkou zprávu: „Trochu si přenastavíme pravidla, drahý. Zůstaneme u našich krátkých setkání. Sex s vámi je fajn. Baví mě to. Ale už žádné psaní mezi tím. Žádné Krásné ráno a Dobrou noc. Prostě jen sex. Nic víc.“
Déšť zesílil a bouřka nabírala na intenzitě. Nebe křižoval jeden blesk za druhým a v mokré tmě maloval snově děsivé obrazy. Jako by jí někdo chtěl ukázat, jak vypadá její vnitřní bouřka. Druhý den ráno dostala odpověď: „Moc se mi to nelíbí. Přemýšlím.“
Spustilo to v ní ještě větší zmatek. Ničemu nerozuměla. Chtěla jen „to“ mezi nimi uspořádat do nějakého rozumného tvaru. Znovu jasně definovat, o čem to celé je. Dát jejich setkávání konkrétní místo ve svém životě a ani o kousek víc. Předpokládala, že jemu to tak bude taky vyhovovat. Předpokládala, že se mu uleví, když bude věcná a čitelná. Místo toho přemýšlel. A to nevěstilo nic dobrého. Nebyl přemýšlivý typ. Prostě se rozhodnul a konal. Takže jeho odpověď ji velmi znejistila. Nechtěla, aby přemýšlel. Chtěla, aby s ní souhlasil. Chtěla, aby jasně napsal, kdy se uvidí. Chtěla, aby za ním dokázala zaklapnout dveře a nemyslet na něj. Chtěla ho do svého života stejně jako hodiny jógy. Těší ji, ale nemusí na ně každý den myslet. Chtěla ho nemít ráda, nebo ho mít ráda jen od – do. Nechtěla ten chaos, co teď ve svém životě měla. Odmlčel se. Odpověď přišla až za pár dní. A nebyla taková, jakou čekala. Stáhla ji ještě hlouběji pod hladinu pocitů, které nechtěla mít.
„Dostala jste se mi pod kůži.“
Foto: Pinterest
První čtyři díly Bludičky vyšly na webu Psaní podle Lustiga 9. 9., 15. 9., 22. 9. a 29. 9. 2021
