Byl krásnej jarní den. Všechno v lese ožívalo. Dřív sem jezdil na motorce, ale to bylo dávno. Dneska nechal auto pod kopcem a pomalu stoupal po cestě až na louku nad lesem. Kdysi to bejvalo jeho oblíbený místo. Pořád tam stála. Třešeň. Kvetla a omamně voněla.
Posadil se u ní a sáhnul do kapsy. Dopis, kterej chtěl vzít s sebou, tam nebyl. Zapomněl ho v autě. Na chvíli zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Najednou ji viděl, jak sedí blízko něj, dívá se mu zpříma do očí a usmívá se. Jako tenkrát, poprvý. Tady pod tou třešní se před spoustou let potkali. Měl pocit, jako by to bylo včera.Vždycky si vykali. Byla to taková jejich hra. Krátká, ale intenzivní. Nikdo netušil, jak moc jsou si blízcí. Blízcí a zároveň vzdálení. Často si psali, ale vídali se málo a vždycky jen v soukromí. Bubliny jejich životů se nikde jinde neprotínaly. A jednou se přestaly protínat úplně.
Jeho život pokračoval dál. Byl to dobrej život. S rodinou, dětma, ženou, která mu celý ty roky věrně stála po boku.
Ale někdy brzo ráno ji viděl za zavřenejma očima. Bludičku. Štíhlej krk, tetování, usmívající se pusu a kočičí oči. Někdy se mu i zdálo, že vnímá dotyk a vůni jejího měkkýho těla.
Minulej tejden mu doručili balíček. Byla v něm malá zdobená plechová krabička, dopis v zalepený obálce a u něj krátkej vzkaz: „Máma si to tak přála.“
Věděl, že dopis je od ní, a tušil, co je v krabičce. Dva dny ho nosil u sebe, než našel odvahu si ho přečíst. Končil slovy „…vezměte mě na kopec k třešni a ten dopis tam spalte.“
Teď seděl v trávě pod třešní, a ještě chvíli si představoval, že ona je tam s ním. Pak vyndal krabičku z kapsy. Byl to dárek od něj. Pohladil ji, otevřel a vysypal její obsah do trávy. „Sbohem, drahá. Ten dopis si s dovolením nechám.“
Foto: Pinterest
Předchozích šest dílů Bludičky vyšlo na webu Psaní podle Lustiga 9. 9., 15. 9., 22. 9., 29. 9., 6. 10. a 13. 10. 2021
