Skoro polonahá, jen v propoceném tričku a kalhotkách ležím pod bílým prostěradlem a zírám do stropu.
Už pomalu zavírám oči, když v tom mám dojem, že po mně něco leze.
Takové podivné lechtání jsem cítila ještě předtím než jsem usnula, jenomže teď se mi zdá, že se to pomalu, ale jistě dává do pohybu.
Stoupá to vzhůru.
Z lýtka šimrání pokračuje na koleno, z kolene se to blíží k vnitřní straně mého stehna, kde se to na malou chvíli zastaví.
Trochu to studí. ,,Co to bylo? “ přemítám.
Naskakuje mi husí kůže, pokouším se zachovat klid , jenže se pak se to hýbe znovu.
Zrychluje to.
Cupitání jako tisíce mravenečků si rýsuje cestu k mému podbřišku a zastavuje se až na pupíku.
Když odhrnu prostěradlo, vidím pod svým bílým trikem jakýsi černý proužek
Šťouchnu do něj, jenomže v tom se z proužku stane kolečko.
Proudy potu mi stékají po tváři na polštář a já nevím, jestli se mám začít smát nebo brečet.
Opatrně si vyhrnu triko a jsem přímo znechucena z toho co vidím.
S křikem vyskočím na nohy a snažím se tu věc ze sebe setřást.
Na mém pupku se totiž schoulila do klubíčka tlustá černá stonožka s dlouhými tykadly.
Nový začátek:
Znovu se převalím v posteli. V pokoji je dusno k zadušení. Chci skopnout těžkou peřinu k nohám, jenže v tu chvíli to ucítím.
Něco na mě sáhlo. Boří se mi to do kůže jako jehličky a nechává to za sebou bolestivou stopu.
Ztuhnu. Chci zavolat o pomoc, ale ústa se mi jen zkřiví do úšklebku a žádný zvuk nepropustí.
Variantní úvod Něco na mě sáhlo. Boří se mi to do kůže jako jehličky a nechává to za sebou bolestivou stopu.
Ztuhnu. Chci zavolat o pomoc, ale ústa se mi jen zkřiví do úšklebku a žádný zvuk nepropustí.
Dusno ve vzduchu je hmatatelné. Div, že se vzduch teplem netetelí. Není tedy divu, že ležím uprostřed noci v jezírkách potu a nedaří se mi usnout. Přestože spočívám pouze pod prostěradlem, nepomáhá to. Začíná to vypadat nadějně, když v tom mám pocit, že po mně něco leze.
Eliška Klímová
