Za pár minut začne někde v dálce další z repríz jednoho z vůbec nejkrásnějších představení. Východ slunce. To kvůli němu podnikám tuhle cestu. Zlatavý kotouč nejprve nesměle vykoukne nad obzor, pak opře svoje paprsky o ztemnělou hranu Země a rozhodně se vyšvihne na oblohu. Stíny začnou před jeho velkolepostí ustupovat, krajina radostně shodí šedivý závoj a nabídne slunci všechny odstíny svých barev. Hladiny vod zajiskří bílým zlatem, ptáci i myšlenky se rozletí slunci vstříc a v duši člověka se rozhostí klid. Tady, na rovníku, to musí být mimořádná nádhera. Zážitek na celý život. Jenže ho nakonec asi neuvidím.
V údolích hluboko pode mnou se pomalu připravuje další z horkých dní, ale tady, ve 4 700 mnm, je vzduch mrazivý a lepkavě vlhký. Stojím po kotníky ve sněhu pod skalní římsou kousek stranou svých dvou kamarádů, a během snahy rozhýbat ztuhlé údy nutím vystrašenou mysl ke klidu.
Plán dobýt druhý nejvyšší vrchol Afriky, Mount Kenyu, ještě před svítáním právě bere za své. Sešli jsme z cesty. Náš průvodce Joseph vyrazil před více než půlhodinou do tmy hledat správný směr a stále se nevrací. Světlo z čelovek nasazených na oboustranně promočených kapucích při naráží do neproniknutelné zdi těžkých sněhových vloček, které nám už několik hodin dělají tichý doprovod. Nervozita stoupá.
Snažím se nepanikařit a myslet pozitivně. Já, netrénovaný horolezec, stojím těsně pod střechou kontinentu. Téměř pětitisícimetrová nadmořská výška nechala mé plíce klidnými, což je příjemné zjištění a příslib do budoucna. Jsem zdravý, optimisticky naladěný, v dobré kondici. Měl bych být vlastně spokojený. Nebýt těch neodbytně se vkrádajících otázek: Vrátí se Joseph? Dokážeme bez něj najít cestu zpět? Co když zůstaneme sami a počasí ještě zhorší? Jak to, že v jednom okamžiku člověk doufá v dechberoucí východ slunce, a v tom následujícím hodnotí bezprostřední šance na přežití?
Ze zrychlující ho se víru temných myšlenek mě vytrhuje pohled na kamaráda Petra. Tento bezkonfliktní mírně zavalitý nesportovec-flegmatik, řeší nastalou situaci tím, že si zapaluje cigaretu. Mé plíce, do té doby euforické z předvedeného výkonu, mírně zesmutní při zjištění, že mají ještě značné limity. Zbytek mého já ovšem zachvacuje radostná fascinace tím, jak obrovsky se projeví charakter člověka ve stresových situacích. S Danem, jeho stoickým klidem, obrovským srdcem a plícemi pojedu kamkoli. Vykouzlil mi úsměv na tváři. Teď bych si s chutí taky zapálil. Ale nekouřím, tak si dám tatranku.
Naproti tomu Karel, náš druhý parťák, už několik minut souvisle mluví. O tom, jak jsme se nechali nachytat na odvoz k bráně národního parku Mount Kenya jeepem 4x4, který nepřekonal první louži. O tom, jak jsme si poté nemohli užít procházku krásným vysokohorským pralesem, protože neterénní vozidlo nám pěší túru prodloužilo o osm strmých kilometrů. Vykládá o stavění stanů v noční tmě a prudkém větru. O noci přečkané v tenkém spacáku při teplotě blížící se bodu mrazu. O jeho přítelkyni Martině, kterou jsme museli nechat s napuchlým obličejem v základním táboře, protože se zapomněla namazat opalovacím krémem, za což ji včerejší slunečné počasí krutě vytrestalo. Už po sté se rozplývá nad nádherou mimozemsky působící cesty vinoucí se po úbočí hory mezi obrovskými broméliemi, nad ladnou chůzí chameleona zdolávajícího keř vedle pěšiny, nad skupinou žiraf jejichž pomalé pohyby nám všem připadaly naprosto snové. Mluví. Každý má svůj způsob, jak se vyrovnat se stresem.
Najednou se ze tmy vyloupne proužek světla a za ním Joseph. Vysvětluje, že při hledání postupových značek sklouzl z mírného srázu a musel se vyškrábat zpátky na hřeben. Má od sněhu uválené oblečení, ale jinak je živ a zdráv. Skvělé! Bídná smrt vyčerpáním v nehostinné krajině uprostřed neznámého kontinentu se nekoná, pokračujeme v cestě. Nově zažehnutou jiskru horolezeckého nadšení ale Joseph vzápětí téměř zadusí. V tomhle počasí je vrchol téměř nedosažitelný, pokračovat je hazard. Rozhodnutí, co dál, ale nechává na nás.
Krátkou chvíli námi cloumá vášeň, odhodlání a touha po dobrodružství. Pak ale necháme promluvit zdravý rozum a společně se obracíme zpět. Společně činíme těžké rozhodnutí v jediném okamžiku smést naše s námahou vyšlapané stopy, hodiny únavného pochodu, dny příprav. Společně potlačujeme pýchu a ješitnost a skláníme se před majestátem přírody. Společně jsme chtěli zvítězit, společně prohráváme. Cítíme, že nás to stmelí na celý život. Dokáže tohle východ slunce?
Za pár hodin, když posíleni krátkým spánkem vycházíme ze srubu v základním táboře, je nebe dokonale blankytné a svítí slunce. Někdo by si mohl myslet, že se nám Kirinyanga neboli Bělostná hora, vysmívá, ale my víme své. Chtěla nám tentokrát ukázat něco jiného, než každodenně předvádí všem ostatním. A krásným dnem nás s laškovným úsměvem zve na další ranní představení.
Děkujeme za pozvání. Přijdeme rádi.
