Dárečky – napsal Milan Kopečný

„Tatí, cos nám přivezl?“

Tak tuto větu jsem vyloženě nesnášel a mojí odpovědí vždy bylo: „No přece sebe, své vyprávění, zážitky a fotografie.“
Samozřejmě jsem i nějaké ty dárečky měl, ale musím přiznat, že nutnost nákupu těchto suvenýrů se táhla jako černá nit celou mou cestou. Bohužel, až pozdě jsem pochopil, že nejlepším způsobem jsou opravdu nějaké ty magnetky na lednici nebo hrníčky s názvem země či města. Takové dárečky ale byly „pod mou úroveň“, a tak jsem se vždy snažil o něco originálního, charakteristického pro danou zemi a sháněl jsem něco, co nebylo „Made in China“. Najít ale takový předmět není v našem globalizovaném světě vůbec jednoduché, a tak mi nakonec nezbylo nic jiného než na poslední chvíli přece jen koupit to, co sice neodpovídalo mým představám, ale dáreček to byl. S další cestou se tento problém opět vynořil jako černá můra polepšeného hříšníka. Musím ale přiznat, že mé děti s dárečky nijak zvlášť neotravovaly, ale o to větší chuť jsem měl je něčím hezkým překvapit. Prostě začarovaný kruh…
Nejjednodušším v tomto směru byly mé průvodcovské cesty do Paříže. Ač amatér v tomto oboru, záhy jsem pochopil, že když přivedu autobus suvenýrůchtivých turistů do menšího obchůdku kousek od centra města, tak mi nadšený majitel tmavší pleti nezůstane nic dlužen. Stačí se zmínit, že za čtrnáct dní přijedu znova a už jsem měl jako pozornost v ruce několik triček, kovových „eiffelovek“ a dalších cetek… O dárečky pro širokou rodinu bylo postaráno.

Lépe na tom jsou, co se týče shánění dárků, exotičtější země. Ačkoliv i tam dnes již převažují globalizované suvenýry, přece jen se tam dá najít něco hezkého a místního. Neznamená to ale, že jsem měl vyhráno. Například v Brazílii jsem byl nadšen jejich uměleckými výtvory z kamene nebo z nádherných ametystů, které jsem viděl na trhu v Sao Paulu. Nevěděl jsem, co si vybrat dříve, zda kamenné šachy, sošku nebo jen krásnou drúzu. Společnou vlastností bylo ale to, že vše bylo docela těžké a představa, že se s tím budu vláčet celý následující měsíc v batohu, mě vůbec nelákal. Však to mají všude a koupím si to až před odjezdem! Asi je vám jasné, že před odletem byl takový zmatek a shon, že jsem kupoval předražené, globalizované dárky až na letišti.

Vzpomínám ale na jednu výjimku, kterou jsem zažil na dalekém severu ve Finsku. Byl jsem tam na motorce a mým cílem bylo překročit severní polární kruh. Podél Botnického zálivu jsem vyjel až do městečka Rovaniemi, kde sídlí firma vyrábějící nože Marttiini. Na recepci měli podnikovou prodejnu a k zakoupenému noži přidali zdarma i gravírované jméno. Byl jsem v sedmém nebi a zakoupil pro každého, o kom jsem věděl, že to ocení, jeden hezký malý nožík s vyrytým jménem. 

Měl jsem část dárků vyřešených a černá nit mé cesty zesvětlala. Bohužel pouze ta, týkající se nákupu dárků. Jinak posledních pár dní nepřetržitě pršelo a pohled na zčernalou oblohu žádné zesvětlení nesliboval…

Město Rovaniemi je jen kousek pod polárním kruhem, a tak jsem i přes toto počasí pokračoval v cestě na sever. Konečně jsem tady, vítá mě velká cedule a městečko Santa Clause. Disneyland severu…
No nic, rovnoběžka za to nemůže, a tak si vychutnávám ten pocit dobyvatele. Popojel jsem ještě pár kilometrů do nejbližšího kempu a postavil mokrý stan. Krajina okolo je nádherná, objevuje se stále více sobů, okolní les dostává jiné parametry a ubývá jezer. Láká mě pokračovat dále, ale v tomto počasí nevím… 

Rozhoduji se v duchu, že pokud do rána nepřestane pršet, otočím svá kola zpět na jih. Ráno se probouzím poměrně brzo a na stanové plachtě slyším jen drobné šelestění, způsobené spíše větrem než deštěm. Nad severním obzorem vidím po dlouhé době světlý pruh. Jedu dál! Počkal jsem ještě chvíli, než vítr trochu osušil můj stan, a pak vyrazil. Přede mnou byla rovná cesta zaříznutá do okolní tundry, na první pohled jednotvárné, ale na pohled druhý neuvěřitelně rozmanité a nádherné. 

Dojel jsem takto až do více jak tři sta kilometrů vzdálené vesničky Inari, na břehu stejnojmenného jezera. Byl jsem v srdci Laponska, na úplném severu Finska. Byl jsem nadšen, podél cesty se pohybovali sobi, jako se u nás pasou ovce a krávy, les se změnil v opravdovou tundru přecházející až do tajgy. Krajina je více zvlněná než na jihu Finska a v divokých říčkách se zde rýžovalo zlato. Uměl jsem si tuto krajinu představit i pod bílou pokrývkou sněhu, po němž se prohánějí sobí a psí spřežení i sněžné skútry. Však jsem taky narazil na dopravní značku “Parkoviště pro sněžné skútry“.

Vesnice Inari je správním i turistickým centrem oblasti, ačkoliv jsem tam moc turistů nyní nepotkal. 

Na břehu jezera stála dřevěná budova s nápisem „Turistická kancelář“, a tam jsem zavítal. Kromě mapek a nabídek na dobrodružné výpravy po okolí byla v druhé části budovy prodejna suvenýrů. Zašel jsem tam a pohltila mě zvláštní atmosféra. Většinou ve mně podobné prostory budí hrůzu a trávím tam minimum času, ale tady mi připadalo, jako bych se ocitl mezi místními. Vím, že to bylo pro turisty, ale laponské ženy byly opravdové, nabízené oblečení a doplňky pravé, neboť i ty ženy na ulici je nosily. Drobné suvenýry připomínaly místní kulturu a já najednou nevěděl, co si koupit dříve. Můj problém s dárky se překlopil do opačné roviny: musel jsem se krotit, abych toho nenakoupil moc…
Jeden stojánek na čajovou svíčku mám stále na chalupě na sekretáři a kdykoliv si jej zapálím, okamžitě se přenesu do tohoto zvláštního, ale nesmírně zajímavého kraje.