To chtějí točit dokument o divadle, nebo o mně? Já byl vždycky dochvilný. Když se řeklo v tolik tam a tam, tak jsem tam byl včas. Jako dnes. Kolik je? No prosím! Půl desáté a nikde nikdo. Snad si ze mě někdo neudělal srandu. To by byla blbá legrace. Dyť musí vědět, že jsem lazar na nohy a sotva stojím.
Jak tak koukám, barák má to lepší už taky za sebou. Když jsem tu začínal, budova vypadala úplně jinak. Tohle divadlo byla funkcionalistická noblesa. Samotný Adolf Loos na stavbu dohlížel. Ale co z něj udělali potom, ech, škoda mluvit. Splácanina. Že se nestyděli, když schvalovali hrůzné novoty. Stánek kultury a ne…
„Dobrý den, pane. Koho hledáte?“
Taková mladá, no mladá…, taky už má něco za sebou, ale hezká, tak nějak dívčí i přes vějířky vrásek u očí. Že bych ji znal? Povědomá mi je. Že by? Ale ne, to je blbost. Odkud taky, že? Že by byla z toho televizního štábu?
„Co by. Čekám, děvenko, čekám.“
„A na koho, smím-li se zeptat?“
„Já ani nevím. Volali mi z televize, že chtějí natočit můj medailon do toho cyklu o hercích a prknech, kde začínali. Já začínal tady, tak jsem tu a televize nikde. Nabízeli, že mě přivezou, ale já se rád kochám, vlak mám zadarmo, tak jsem odmítl.“
„Třeba jste si spletl čas.“
„Myslíte?“
„Myslím. A tak co byste řekl tomu, že vás zatím, než se někdo od nich objeví, že bych vás provedla. Já tu pracovala. Ještě před čtyřma rokama. Zavřeli nás, že prý rekonstrukce, ale skutek utek. Teď už je to barabizna na spadnutí. Divadlo se bude demolovat. Ještě když se hrálo, už sem střechou teklo. Místo stánku kultury tu má být stánek obžerství. Lidl.“
„A vy máte klíče?“
„Na co? Bezdomovci je taky nemají. Pojďte!“ vybídla mě.
„Jinak, já jsem Vendula Mráčková. Inspicientka. Teda bývalá. Víte, co dělá inspicientka? No jo, že se ptám, dyť vy jste taky od fochu. No, beze mě se tu nic nehnulo. Teda pokud se představení týče. Tak pojďte, pane Mareši. Já vás hned poznala. Hned jak jste promluvil, jsem vás poznala. Vás nejde nepoznat! Dabing vás prozradil. Ve foyer jste měl fotku. Fakt! Ze Shakespeara. Romeo vám slušel.“
Vendula mě vzala za ruku a opatrně otevřela vrzající zkorodované dveře. Pokud se tomu torzu dá říkat dveře. Někdejší masivní poctivá ocel a sklo skončily bůhví kde. Tahle náhradní hrůza se sváry jako slepenými kváskem si snad ani lepší osud nezasloužila.
„Opatrně!“ Zbytečné varování. Vidím sám, v jakém stavu podlaha je. I pěstírna hlívy by se zde uživila. Někde jsem četl, že statici vyhodnotili stav divadla jako katastrofální. Překopávka zkraje šedesátých let se fakt nepovedla. I laik, jehož vrcholným dílem byla stavba králíkárny, by si s tím poradil líp. Už je pozdě.
„Tady jsem míval šatnu,“ říkám Vendule. „Rád bych nakoukl, ale taky bych mohl zahučet o patro níž, že jo?“
„A jinde to není lepší, mistře. Smím vám tak říkat? I jeviště se propadá, to víte, dřevo trpí nejvíc.“
„Pamatuju si tu vůni. Neznám žádnou podobnou té, jaká bývala tady. Teplá. Konstrukce ze dřeva, za ticha trámy krásně praskaly. Škoda.“
„Vlhko nepraská. Je všude, mistře. Prokletí plochých střech, víte?“
„A co opona? Bývala jako víno. Bordó sametová. Ten zvuk, když se pohnula a rozevřela jako květ s prvním paprskem a šustivý zvuk kovových oček na drátě byl nejlíp slyšet na forbíně. Slastný zvuk. To se nezapomíná!“
„Je na pódiu pořád, ale myslím, že je jako niva, taky tak plesnivá, jako všechno kolem. Že jste si vzpomenul zrovna na ni?“
„Jednou, něco kolem ní opravovali, musela dolů a ležela smotaná támhle,“ ukazuju do míst, kde nyní leží hromady haraburdí. „A já jsem na ní pár dnů i spal. Neměl jsem tenkrát zkraje kde jinde, ještě jsem nebydlel. Ta zažila věci, panečku,“ usmál jsem se při té vzpomínce.
„Povídejte,“ navnadil jsem Vendulu k otázkám.
„Kolik vám je, Vendulko?“
„Mně? Pětačtyřicet. No jo, letí to.“
„No vidíte. Když vy jste se narodila, já už hrál v Praze. Dostal jsem tenkrát lano, nešlo odmítnout. Ale vzpomínky mám. Julie, teda jako Alena, tak s ní jsem tenkrát krátce chodil. To jsme si užívali. Po zkouškách, premiérách, derniérách. Před oponou, za oponou, pak na oponě… No jo, kde je jí konec, Alence. Taky tu měla fotku?“
Vendula se zarazila, chvíli na mě zkoumavě zírá.
„Alena Fojtů. Víte, že ano? Hned vedle vás. Ale ještě když jsme fungovali, tak mámu někdo čmajznul i s rámečkem. Poslyšte, o vás sice mluvila, ale nikdy o tom, že by s váma něco měla.“
Tak vida! Má průvodkyně je dcerou mé někdejší herecké partnerky. Hm. To jsou věci, to jsou náhody.
„A, Vendulko, kdo je váš otec?“
„Nevím. A že jsem se něco do mámy nahučela. Ale celý život byla jako hrob. Vdala se, nechala si dívčí jméno, teda příjmení. Maminka už umřela, tři roky za otčímem. Za pár dní už to bude pět roků.“
„Škoda, hrála výborně a já ji tenkrát miloval. Tak kde je ta televize, kruci?“
„Pane Mareši, k těm oknům raději taky nechoďte. Pár jich už vypadlo a nikde není psáno, že se nezbortí další. No, už jsou tady. Ne půl desátá, ale půl jedenáctá. Fakt jste se spletl v čase. A já, já tady ve skutečnosti na vás měla čekat. Tak pojďte. A, mistře, vy jste mě nasadil brouka do hlavy. Tu story s mou mámou ještě dopovídáme. Pak mi neutečte, prosím!“
Sestupuji opatrně po vachrlatém schodišti. Vendulce jsem nabídl džentlmensky rámě (ve skutečnosti jsem rád, že mě jistí) a přemýšlím o jejím vějíři začínajících vrásek kolem očí.
Než se ty moje prohloubily v hluboké brázdy, měl jsem přesně takové…
„Dobrý den, pane. Koho hledáte?“
Taková mladá, no mladá…, taky už má něco za sebou, ale hezká, tak nějak dívčí i přes vějířky vrásek u očí. Že bych ji znal? Povědomá mi je. Že by? Ale ne, to je blbost. Odkud taky, že? Že by byla z toho televizního štábu?
„Co by. Čekám, děvenko, čekám.“
„A na koho, smím-li se zeptat?“
„Já ani nevím. Volali mi z televize, že chtějí natočit můj medailon do toho cyklu o hercích a prknech, kde začínali. Já začínal tady, tak jsem tu a televize nikde. Nabízeli, že mě přivezou, ale já se rád kochám, vlak mám zadarmo, tak jsem odmítl.“
„Třeba jste si spletl čas.“
„Myslíte?“
„Myslím. A tak co byste řekl tomu, že vás zatím, než se někdo od nich objeví, že bych vás provedla. Já tu pracovala. Ještě před čtyřma rokama. Zavřeli nás, že prý rekonstrukce, ale skutek utek. Teď už je to barabizna na spadnutí. Divadlo se bude demolovat. Ještě když se hrálo, už sem střechou teklo. Místo stánku kultury tu má být stánek obžerství. Lidl.“
„A vy máte klíče?“
„Na co? Bezdomovci je taky nemají. Pojďte!“ vybídla mě.
„Jinak, já jsem Vendula Mráčková. Inspicientka. Teda bývalá. Víte, co dělá inspicientka? No jo, že se ptám, dyť vy jste taky od fochu. No, beze mě se tu nic nehnulo. Teda pokud se představení týče. Tak pojďte, pane Mareši. Já vás hned poznala. Hned jak jste promluvil, jsem vás poznala. Vás nejde nepoznat! Dabing vás prozradil. Ve foyer jste měl fotku. Fakt! Ze Shakespeara. Romeo vám slušel.“
Vendula mě vzala za ruku a opatrně otevřela vrzající zkorodované dveře. Pokud se tomu torzu dá říkat dveře. Někdejší masivní poctivá ocel a sklo skončily bůhví kde. Tahle náhradní hrůza se sváry jako slepenými kváskem si snad ani lepší osud nezasloužila.
„Opatrně!“ Zbytečné varování. Vidím sám, v jakém stavu podlaha je. I pěstírna hlívy by se zde uživila. Někde jsem četl, že statici vyhodnotili stav divadla jako katastrofální. Překopávka zkraje šedesátých let se fakt nepovedla. I laik, jehož vrcholným dílem byla stavba králíkárny, by si s tím poradil líp. Už je pozdě.
„Tady jsem míval šatnu,“ říkám Vendule. „Rád bych nakoukl, ale taky bych mohl zahučet o patro níž, že jo?“
„A jinde to není lepší, mistře. Smím vám tak říkat? I jeviště se propadá, to víte, dřevo trpí nejvíc.“
„Pamatuju si tu vůni. Neznám žádnou podobnou té, jaká bývala tady. Teplá. Konstrukce ze dřeva, za ticha trámy krásně praskaly. Škoda.“
„Vlhko nepraská. Je všude, mistře. Prokletí plochých střech, víte?“
„A co opona? Bývala jako víno. Bordó sametová. Ten zvuk, když se pohnula a rozevřela jako květ s prvním paprskem a šustivý zvuk kovových oček na drátě byl nejlíp slyšet na forbíně. Slastný zvuk. To se nezapomíná!“
„Je na pódiu pořád, ale myslím, že je jako niva, taky tak plesnivá, jako všechno kolem. Že jste si vzpomenul zrovna na ni?“
„Jednou, něco kolem ní opravovali, musela dolů a ležela smotaná támhle,“ ukazuju do míst, kde nyní leží hromady haraburdí. „A já jsem na ní pár dnů i spal. Neměl jsem tenkrát zkraje kde jinde, ještě jsem nebydlel. Ta zažila věci, panečku,“ usmál jsem se při té vzpomínce.
„Povídejte,“ navnadil jsem Vendulu k otázkám.
„Kolik vám je, Vendulko?“
„Mně? Pětačtyřicet. No jo, letí to.“
„No vidíte. Když vy jste se narodila, já už hrál v Praze. Dostal jsem tenkrát lano, nešlo odmítnout. Ale vzpomínky mám. Julie, teda jako Alena, tak s ní jsem tenkrát krátce chodil. To jsme si užívali. Po zkouškách, premiérách, derniérách. Před oponou, za oponou, pak na oponě… No jo, kde je jí konec, Alence. Taky tu měla fotku?“
Vendula se zarazila, chvíli na mě zkoumavě zírá.
„Alena Fojtů. Víte, že ano? Hned vedle vás. Ale ještě když jsme fungovali, tak mámu někdo čmajznul i s rámečkem. Poslyšte, o vás sice mluvila, ale nikdy o tom, že by s váma něco měla.“
Tak vida! Má průvodkyně je dcerou mé někdejší herecké partnerky. Hm. To jsou věci, to jsou náhody.
„A, Vendulko, kdo je váš otec?“
„Nevím. A že jsem se něco do mámy nahučela. Ale celý život byla jako hrob. Vdala se, nechala si dívčí jméno, teda příjmení. Maminka už umřela, tři roky za otčímem. Za pár dní už to bude pět roků.“
„Škoda, hrála výborně a já ji tenkrát miloval. Tak kde je ta televize, kruci?“
„Pane Mareši, k těm oknům raději taky nechoďte. Pár jich už vypadlo a nikde není psáno, že se nezbortí další. No, už jsou tady. Ne půl desátá, ale půl jedenáctá. Fakt jste se spletl v čase. A já, já tady ve skutečnosti na vás měla čekat. Tak pojďte. A, mistře, vy jste mě nasadil brouka do hlavy. Tu story s mou mámou ještě dopovídáme. Pak mi neutečte, prosím!“
Sestupuji opatrně po vachrlatém schodišti. Vendulce jsem nabídl džentlmensky rámě (ve skutečnosti jsem rád, že mě jistí) a přemýšlím o jejím vějíři začínajících vrásek kolem očí.
Než se ty moje prohloubily v hluboké brázdy, měl jsem přesně takové…
Zadání:
Napište příběh - popis divadla, které čeká demolice, očima starého herce/herečky, který se prochází již zavřenou budovou. Vrátil do města, kde žil jako mladý a v tomto divadle začínal hrát. Zapojte všechny smysly a emoce, využijte přímé řeči či monology, akce. Cihličky spolupracují, mísí se a klidně přebírají funkci jiné cihly, pohrajte si s tím J.
Jako pomocníka pro představu, v jakém stavu divadlo je, posílám výtah z technické zprávy z praxe, kde se to hemží trpným rodem ;-). Budu ráda, když pro praskliny, zatékající vodu, korozi či propadlé jeviště najdete nějaký hezký příměr či metaforu.
VÝTAH Z TECHNICKÉ ZPRÁVY:
Při běžné technické prohlídce objektu bylo zjištěno, že některé stávající konstrukce a prvky stavby vykazují technické poruchy a chyby:
Konstrukce plochých střech jsou za hranicí životnosti, do střech místy zatéká.
Konstrukce podlah jsou lokálně propadlé, narušené, rozpraskané. Jedná se zejména o prostory schodiště hlavního sálu, chodby v zázemí hlavního sálu, prostory zázemí účinkujících.
Konstrukce příček byly staticky narušeny výše uvedenými poklesy podlah. Bylo zjištěno množství tahových trhlin a prasklin, v některých částech značného rozsahu.
Konstrukce jeviště – Bylo zjištěno, že dřevěná konstrukce jeviště vykazuje lokálně statický kolaps nosných částí. Dá se předpokládat, že kombinací zateklé a kondenzované vlhkosti došlo k rozpadu částí dřevěné konstrukce jeviště.
Stávající konstrukce vstupních dveří do objektu jsou ve zcela nevyhovujícím stavu. Z pohledu tepelně technické zcela nevyhovují současným požadavkům, z pohledu mechanického jsou dveře zkorodované, zkroucené a se špatně fungujícími zámky. Skleněné výplně nesplňují bezpečnostní požadavky a tepelně technické požadavky.
Stávající okna jsou ocelová s dvojsklem v hliníkovém zasklívacím rámu. Okna jsou ve zcela nevyhovujícím technickém stavu. Konstrukce jsou napadeny korozí, mají nevhodné tepelně technické vlastnosti a nefunkční otvírání.
Jako pomocníka pro představu, v jakém stavu divadlo je, posílám výtah z technické zprávy z praxe, kde se to hemží trpným rodem ;-). Budu ráda, když pro praskliny, zatékající vodu, korozi či propadlé jeviště najdete nějaký hezký příměr či metaforu.
VÝTAH Z TECHNICKÉ ZPRÁVY:
Při běžné technické prohlídce objektu bylo zjištěno, že některé stávající konstrukce a prvky stavby vykazují technické poruchy a chyby:
Konstrukce plochých střech jsou za hranicí životnosti, do střech místy zatéká.
Konstrukce podlah jsou lokálně propadlé, narušené, rozpraskané. Jedná se zejména o prostory schodiště hlavního sálu, chodby v zázemí hlavního sálu, prostory zázemí účinkujících.
Konstrukce příček byly staticky narušeny výše uvedenými poklesy podlah. Bylo zjištěno množství tahových trhlin a prasklin, v některých částech značného rozsahu.
Konstrukce jeviště – Bylo zjištěno, že dřevěná konstrukce jeviště vykazuje lokálně statický kolaps nosných částí. Dá se předpokládat, že kombinací zateklé a kondenzované vlhkosti došlo k rozpadu částí dřevěné konstrukce jeviště.
Stávající konstrukce vstupních dveří do objektu jsou ve zcela nevyhovujícím stavu. Z pohledu tepelně technické zcela nevyhovují současným požadavkům, z pohledu mechanického jsou dveře zkorodované, zkroucené a se špatně fungujícími zámky. Skleněné výplně nesplňují bezpečnostní požadavky a tepelně technické požadavky.
Stávající okna jsou ocelová s dvojsklem v hliníkovém zasklívacím rámu. Okna jsou ve zcela nevyhovujícím technickém stavu. Konstrukce jsou napadeny korozí, mají nevhodné tepelně technické vlastnosti a nefunkční otvírání.
