Pánská volenka. Usmívám se. Buší mi srdce. Přijde? Přijde si pro mě?
Myslím si na toho nejkrásnějšího kluka ze sálu. Dnes, když se naše oči setkaly, ucítila jsem něco osudového. Celý večer po mně pokukuje! Po mně! Bože, já budu mít kluka!
Z davu se vylupuje... On! Už je tu…
„Smím prosit?“ obrací se na Evu, připravenou k tanci hned vedle mě. Eva mu podává ruku. Já zůstávám stát.
VESELÁ
Zamykám se v koupelně a pomalu se nořím do horké vany.
„Mami, mami, jsi tam?“
„...Ano.“
„A co tam děláš?“
„Nic.“
„Nic? Vůbec nic? A to ani nedýcháš? To jako nejsi? A kdy zase budeš? A až zase budeš, budeš pořád stejně stará?“
HNUSNÁ
Dnes máme krupičnou kaši.
„Jez, zase jsi poslední,“ pobízí mě paní, které říkám teto. Ale ona není moje teta. Moje teta je hodná a tahle je zlá.
Ostatní děti dojedly a jdou spát. Jídelna smrdí mokrým hadrem, kterým se utírají dětské stoly.
„Jez! Jestli to nesníš, tak tě budu krmit já!“ vyhrožuje teta. Ale já nemůžu jíst. Mám hrdlo stažené, je mi smutno. Mami, kdy přijdeš?!
Teta si sedá vedle mě a nabírá plnou lžíci. „Nebudu se s tebou sálovat hodinu. Nejsi tady sama. Kdyby se takhle ofrňoval každej, tak si ani kafe nevypiju. Šup!“
Kaše mám plnou pusu. Brečím. A jak vzlykám, kuckám a dusím se.
Mami, kdy přijdeš?
KRÁSNÁ
Crrr. Otevírám dveře.
„Ahoj Tomáši, copak?“
Malý kluk od sousedů stojí přede mnou.
„Maminka tě poslala?“ ptám se.
„Ne… To já sám.“
„Aha,“ usměju se. Rozpačité ticho. Chlapec mi něco podává.
„To je pro vás.“
„Pro mě?“
„Ano.“ Tomáš sklopí oči. V ruce ucítím malý předmět. Je to oblázek. A na něm dětskou rukou nápis: Krásný Valentýn.
