Háček k příběhu Lenky Prosecké Jak jsem zachraňovala záchranku

Ten zvonek mě doslova katapultoval z postele.
Úlekem se mi zastavil dech.
Beru roztřesenou rukou sluchátko domácího telefonu.
„Haló….. „
„Policie ČR otevřete.“
„Prosím? Co se děje?“
„Otevřete nám, Policie ČR, potřebujeme se dostat k Blažkovým na pátém patře, nemají funkční zvonek.“
V rozespalé hlavě mi naskakuje spousta otázek – „není to nějaký podvod“, „proč zvoní zrovna na mě?“Než přijde další otázka přichází překvapivá odpověď.
„Leni, otevři – tady Petr ze záchranky. Jsem tu pracovně, byl nahlášeny kolaps pana Blažka, který bydlí zrovna v tvém domě, policie tu je náhodou, dávali zrovna botičku na auto vedle v ulici….
Ještě pořád nechápu – ale co je důležité – mačkám zvonek a pouštím záchranné složky dovniř…

(Hana Kavalová)

„Co tu dělá on? Stalo se snad něco? Byli jsme domluveni až na večer,“ pomyslela jsem si ve zmatku, když jsem na obrazovce z kamer od spodních dveří rozeznala záchranáře. S tím klukem jsem totiž strávila celý čtvrteční večer. V kavárně na mě působil mile. Teď v uniformě byl jiný, snad jen protože jsem ho vůbec nečekala. Ale nebyl sám. „Policie ČR, otevřete,“ ozvalo se hned, co jsem telefon od zvonku zvedla.
(Viktorie Jarošová)

Před deseti lety jsem se seznámila s mužem svých snů.  Adam byl ke mně milý, pozorný a pracoval jako záchranář. Po takhle dokonalém muži touží snad každá žena. 

Naše setkání proběhlo, když se mi v metru udělalo špatně. Když jsem otevřela oči, skláněl se nade mnou. A když se mi udělalo lépe, pozval mě na rande. 

Byli jsme spolu na kávě, na večeři i na plese. Už při druhém setkání mi dal krásné akvamarínové náušnice. Nechápu, jak mohl uhodnout, že budu mít ten večer zelené šaty. 

(Karolína Fojtíková)

Jednou před rokem mi někdo ukradl kabelku. Řvala jsem jak na lesy, ale nikdo mi nepomohl. Pak jeden urozený chlapík se rozběhl za tím zlodějem a svalil ho na zem. Vzal mu kabelku a zavolal policii. Potom, co mi vrátil kabelku, tak jsem ho pozvala na rande. Moc jsme si to užili. Řekl mi, že dělá u záchranářů. Od té doby jsme se každý den vídali. A jednou mě pozval na druhé rande a domluvili jsme se, že to uděláme v neděli v 19.00. Byla jsem nadšená. A v ten den, co jsme měli mít rande, tak ráno mi na dveře zavoolala policie: "Otevřete!" (Ester Káňová)

Už od včera mě šimrají motýli v břiše. Zítra po práci mám už druhé rande. Vypadá to slibně. Co si vezmu na sebe ? No nic, nechám to až na ráno.
Před týdnem jsme doslova na sebe narazili v nemocnici u automatu na kafe. Naházela jsem tam všechny drobné a černý životabudič nikde. Že prý tam pracuje a zná na to fígle, že prý mě zachrání, než se vzteknu. Po chvilce už mi servíroval nejen presso, ale i vtipy. Stísněnost z nemocnice ze mě opadla. Po chvilce hovoru s ním jsem kývla na jeho pozvání na skutečně dobrou kávu. Až jsem se sama sobě divila. Vždyť ho vůbec neznám. Že by nějaký pacient ? Ještě tak z psychiatrického oddělení.

(Radana Vodičková)

Nenávidím vstávat před devátou.Když jsem se ještě s polozavřenýma očima pomalu vláčela k domovnímu telefonu, myslela jsem jenom na to, že toho, kdo je dole, mám odteď za úhlavního nepřítele. Jakmile jsem ale zvedla telefon a ozvalo se rázné “Tady policie, otevřete”, rychle jsem se probrala. Nedávno jsem byla na rande s docela milým klukem…

(Valerie Filipová)