Na nádraží se ke mně přitočil klučina, oděný podobně jako já.
„Ahoj. Já su Čiko, kam razíš?“
„Ahoj. Mě říkají Doutník a kam? Nevím. Právě rozmýšlím, kam si mám koupit lupen.“
„Tak to máš snadný rozhodování. Pojeď se mnou. Jedu na kemp Padělek na Loučení s Billem. Jede na velký zelený vandr, tak nám rozeslal zvadla.“
Vůbec jsem neměl páru, o čem Čiko mluví. Padělek, zelený vandr, zvadla?
„Tak jo,“ řekl jsem a dle pokynu koupil jízdenku. Bylo mi šestnáct a půl, byl březen, ještě zima, ale cosi vábivého už nakazilo povětří.
Ve Šternberku k nám přistoupila bandička spřízněných vandrovních duší. Že pozdravem mezi námi je mimo obligátní „ahoj“ též zalamování palců, to jsem už znal, a tak jsem nepůsobil jako jeliman. Všichni jeli na Loučení s Billem. V Uničově se horda čundráků rozrostla o dalších deset, a když jsme se v Nové Hradečné vyvalili z lokálky, na peroně čekala další mohutná skupina trempů, kteří přijeli z opačné strany, od Šumperka. Všichni většinou v zeleném, někteří měli maskáče, na zádech usárny, přes ramena pár kytar, někdo vláčel kontrabas.
Zažíval jsem neznámé chvění po celém těle. Všichni se tvářili vesele, byli hluční, holky se smály a bylo patrné, jak moc se na sebe všichni těšili. Mě, ač jsem nikoho neznal, vzali okamžitě a jaksi samozřejmě mezi sebe. Na kemp Padělek to byly asi dva kiláky. Kousek. Kemp, jak se ukázalo, byla malá bouda na patě lesa a pod ní rovinatá louka s připravenou pagodou. Kolem ohniště byly dva kruhy z větších kamenů. Vnitřní hned kolem pagody, druhý, posvátný, asi o dva metry dál od středu. Jen jsme dorazili, už se hrálo. Z několika futrálů vykoukly nejen kytary, ale i banja, ba i mandolínu kdosi měl. Dozvěděl jsem se, že Bill je šerifem táborové osady Bílý orel a že za týden nastupuje na vojnu, to je ten velký zelený vandr. A že dnes jsem účastníkem potlachu, kde se bude hrát, soutěžit a juchat až do ranních hodin.
Čas pokročil. S večerním chladem přišla i tma a taky povel nastoupit vně posvátného kruhu kolem ohniště. Náhle všechno ztichlo. Všichni stáli takřka v pozoru. V jednom místě se kruh postav rozestoupil. Od lesa loukou přicházely čtyři postavy, každá nesla hořící smolnou fakuli. Čtveřice obkroužila pro tu chvíli jedním kamenem otevřený posvátný kruh. První zvedl fakuli a pravil: „Zapaluji tento oheň ve jménu míru.“ Druhý pak: „Zapaluji tento oheň ve jménu svobody,“ třetí ve jménu přátelství a poslední ve jménu lásky. V momentě, kdy vsunuli louče do spodního patra pagody, rozezněla se kytara. Přidala se basa a další kytary a pak vzduch mnohohlasně zaplnil zpěv. Padělkem se nesla trempská hymna – Vlajka:
Vše tone v snách a život kolem ztich,
jen dole v tmách kol ohně slyšet smích.
Tam srdce všem jen spokojeně zabuší,
z písniček známých vše jistě vytuší.
Vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí ….
Stál jsem jako v transu. Po zádech mi běhal mráz, celý jsem se chvěl a bylo to cosi nepopsatelně vzrušujícího, majestátného, dojemně blízkého a jedinečného. Pak jsem se přistihl, že pláču. Kvůli něčemu takovému jsem ještě nikdy nebrečel. Věděl jsem, že jsem na správném místě…
Od té doby, kdykoliv zaslechnu hymnu trempů, vzpomenu si na naše první setkání. Díky, Čiko, Díky Bille, díky Padělku, Vlajko a díky všichni kamarádi z těch krásných dob…
