„Každý ráno, když si vzpomenu, vzpomenu si na to, jak měl jsem tě rád a nevzal si tě za ženu, každý ráno budu si vyčítat...”
Slova skladby od Chinaski jako by přes kopírák popisovala soužití s tím mým alfa samcem, který už dvacet let odolává požádat mě o ruku a já odhaduji, že ještě tak čtyřicet let bude. Pak mu snad konečně cvakne, že ten, kdo čelí rozmarům jeho ega a stojí pevně na zemi jak Zetor na poli, co uhlazuje terén na počkání, jsem bez příkras vážně jenom já. Já, matka jeho syna. Tenhle song mě ale také vrací do doby poporodní, tedy té nejkrásnější, sluncem a štěstím zalité etapy založení rodiny. To alespoň podle hollywoodských oblbovaček. Jsou tihle scénáristé vůbec z naší planety? Proškolena odbornou literaturou, a hlavně výchovou dětské zdravotní sestřičky v podobě mé mamky, jsem růžovou bublinu neočekávala v žádném směru mateřství.
Ovšem ta změna fyzická na mém, do té doby pěstěném těle, byla ránou mezi oči a dle stavu mého lůna, nejen tam. Živě vidím ten dnes již úsměvný obrázek, kdy se za tónů zmíněné skladby blížím kačeří chůzí k hlubokému plechu na pečení, který jsem zoufale zvolila jako vhodnou alternativu nádoby k sedavé koupeli. Bolavě usedám do odvaru z léčivého řepíku, jakožto hojivé naděje pro ona místa. Zahalená pouze v podprsence, si stále ještě zděšeně prohlížím své zvětšené proporce, ty nejbolavější potopené v nálevu. Právě se slovy písně o promarněné šanci požádat svou milou o ruku vešel do místnosti spolutvůrce našeho novorozeného štěstí. S udiveným výrazem směrem k improvizovanému wellnessu sedící věstonické Venuše jen přidrzle a cynicky prohodil: „Tak jak se má naše kachna na pekáči?!”
Zadání:
Vzpomínka, kterou vyvolá hudební motiv (dětská písnička, první ploužák, píseň, co mě v rádiu vždy irituje, valčík, co mě spolehlivě roztančí…)
