Moje nejbližší rodina je jasná. Manželka, děti, vnoučata. Mám ale ještě jednu rodinu, a tou jsou knihy. O jedné věrné bych vám rád vyprávěl.
Generální štáb za světové války. Tak se jmenuje ta kniha. Napsal ji S. M. Štemenko, generál armády Sovětského svazu. Kniha o bezmála pěti stech stránkách. Z hlediska mapování historie možná dobrý studijní materiál, ale knihám podobného druhu jsem moc nevěřil, neboť z ideologických důvodů skutečnost určitě zkreslovaly. Masový vrah generalisimus J. S. Stalin je ve většině podobných publikací zpodobňován jako polobůh. Že byl ne polo-, ale úplný ďábel, dnes snad už nezpochybňuje nikdo soudný.V roce jejího vydání (1974) jsem byl vojákem základní služby. Měl jsem tou dobou docela jiné starosti a jednou z nich byl i můj zoufalý odpor ke všemu vojenskému. Omezení a tupí důstojníci v těchto úvahách hráli docela zásadní roli. Proto bych se nepodezíral ani omylem, že bych si takovou knihu pořídil.
Jaro tisíc devět set sedmdesát pět mě zastihlo na nejbáječnější cestě, co jsem si pamatoval. Jel jsem do civilu. S sebou jsem toho moc nevezl, jen pár osobních věcí. Rozhodně můj kufřík neobsahoval žádnou knihu, kterou bych vědomě nebo nevědomě nevrátil do útvarové knihovny. Jediná knížka, kterou jsem u sebe měl, byla ta vojenská. Kdepak! Knihy, které si nikdo nepůjčoval a kterých byly plné regály, ty si armáda hlídala vzorně. Musel jsem mít potvrzený glejt útvarovým knihovníkem, že jsem všechny vypůjčené knihy vrátil. Bez toho razítka bych do civilu neodjel.
Po vojně pár let svobody, pak svatba, děti, práce. Potom revoluce a do toho všeho asi troje stěhování. Po tom posledním mi můj už dospělý syn přinesl přepravku plnou knih.
„Tati, jak jste se odstěhovali dolů do přízemí, tak jsi nahoře nechal ještě nějaké knížky. Já je ale nemám kam dát a nechci je. Tak si je přeber a co nebudeš chtít, odvezu klidně do antikvariátu, nebo je rozdáme, jo?“
Ještě téhož dne jsem hromadu publikací začal třídit. A během téhle činnosti se mi do ruky dostala knížka, kterou jsem neznal. Název knihy ´Generální štáb za světové války´, autor, prohlížím si hřbet knihy, nějaký Štemenko. Probůh, jak se mezi mé oblíbené knížky dostal tenhle tlustopis? Už už jsem knihu položil na hromádku těch, kterých se hodlám zbavit, ale zvědavost mně přece jen nedala. Že mě válečná historie celkem zajímá, začal jsem listovat.
Hned na třetí stránce se objevilo hranaté razítko: KNIHOVNA Čs. lidové armády, VÚ 8522 CHEB. Kasárna, ve kterých jsem prožil dva roky. Jaro 1973 až jaro 1975. Kniha vyšla v roce 1974 a mohla by se proto nějakým způsobem, nevím opravdu jakým, ocitnout u mne. Třeba si na to už nevzpomínám. Možná, že při cestě domů na dovolenku, jsem ji tenkrát nějakým omylem přivezl. Možná si ji zapůjčil nějaký můj souputník na rotě a já knížku omylem odvezl. Jak jinak si vysvětlit přítomnost této knihy u nás doma?
Rozvažoval jsem další možné varianty, proč se mohla tato kniha dostat ke mně, a znovu jsem zamyšleně listoval stránkami. Z knížky najednou vypadl výpůjční lístek. Ejhle! Takže ji někdo v knihovně asi šlohnul, protože výpůjční lístek při vypůjčení zůstává v knihovně u knihovníka.
Uchopil jsem lístek a zvědavě jej prohlédl. Z kartičky se na mne šklebila další dávka záhady. Uvědomil jsem si lehké mrazení v zádech. Uvažovat o tom, že se přece jen kniha ke mně mohla dostat tenkrát, když jsem byl vojákem, by bylo přijatelným východiskem. Ale jen do té chvíle. Dále už jsem měl jen intenzivní pocit, že se mi od regálů mé knihovny kdosi ďábelsky směje.
Výpůjční lístek měl datum první a zároveň poslední zápůjčky dne 26. 4. 1986. Nevím, jaké čtenářské číslo má Bůh, ale jméno jediného čtenáře téhle knihy znám. Tuhle knihu si za celou dobu, po kterou se na ni prášilo v regálu, půjčil jediný čtenář. Na zápisu má číslo 666. A pak jsem se ještě koukl na datum zápůjčky. Souvislost zřejmě žádná, ale ten den si totálně „pšoukl“ Černobyl. A sakra!!! Bez ohledu na obsah, mám doma asi hodně pekelné čtení. Šup s ní na hromádku s pomyslnou cedulkou „na vyhození.“ Tuhle hromádku, kterou by nejspíš odmítl i každý antikvariát, jsem použil přímo koniášovsky. Ano, spálil jsem ji v krbu. Ať je tohle čtivo v poslední fázi svého bytí alespoň nějak užitečné, říkal jsem si.
Po čase jsem na tuhle divnou událost skoro zapomněl, včetně divného pocitu při sledování kroutící se vazby a šednoucích stránek, získávajících v krbu barvu cigaretového popela.
Včera byl u mě kamarád na návštěvě. Vášnivý čtenář, proto jej naše knihovna v obývacím pokoji zaujala a než jsem zalil kafe, už se v ní přehraboval.
„Prosím tě, odkdy čteš toto?“ zeptal se mě a držel v ruce pětisetstránkovou „bichli“ s názvem S. M. Štemenko: Generální štáb za světové války.
Než jsem mu stihl cokoli odpovědět, kafe jsem rozlil. Třásly se mi ruce.
