Tímto svým hlasovým výrazem ovládá i vchodové dveře z masivního dubu v případě, že se chce proběhnout po venku, aby zjistil, kdo kuje, jaké pikle v jeho kočičím rajónu. Funguje to následovně: kocour hlasitě zamňančí, že to rve uši a panička hned ochotně přiskočí a splní funkci vrátného a kočka tiše vpluje do tmy.
Přibližně po dvou hodinách se jdu podívat, jestli se Kulich nabažil čerstvého prosincové vzduchu a sociálních kontaktů a chce jít domů. Dnešního večera ale žádné svítící jantarové oči uprostřed kulaté hlavy přede dveřmi nečekají. Nu což, tentokrát trvají jeho potulky déle než obvykle, vždyť on za chvilku přiběhne, říkám si v duchu pro sebe.
Ale nepřiběhnul. Téměř celou noc nespím a chodím kontrolovat, zda už konečně na bambusové rohožce před vchodem, úhledně a půvabně složený v pozici sfingy čeká, až ho pustím do tepla. Je pryč a nevrátil se ani následující den i noc a ještě dalších pět dnů a nocí. Chození po okolí vyptávání se sousedů ani volání nevedlo k žádné výsledku, cítím se, jako by mě polili studenou vodou a já se nemohla usušit. Dlouholetý parťák po dny sluneční i mrazivé najednou zmizel a nyní mizí i naděje, že ho kdy ještě pohladím a potěším se pohledem na elegantní kočku.
A pak po týdnu kocouří nepřítomnosti v 9 hodin večer v době covidového zákazu vycházení ponouká mě tichý vnitřní hlásek, běž, běž ven, hledej. Nemám moc chuť, ale intuice naléhá a já vyrážím do deštivé vlezlé zimní nepohody. Odbočuji do malé neosvětlené uličky, ve které se rýsuje silueta polorozpadlého domu. Zvolna kráčím a volám Kuli, Kuli, Kulíšku. Odněkud zaslechnu tichounké slabounké a známe mňau. Projede mnou vlna radosti a moje energie vzplane o 200 %. Snažím se dostat do toho starého domu, ale je uzamčeno. Naštěstí znám majitele a hned mu volám s obavami v hlase, jestli mě v tuto tmavou upršenou pozdní hodinu nepošle do háje i s kočkou.
Ale za chvíli přijíždí Zdeněk na kole, vybaven baterkami a začneme prohledávat jednotlivé místnosti, ale nacházíme jenom vrstvy prachu a kocour v nich není. Volám znovu a slabá vysílená odpověď padá z půdy. Lezeme po žebříku nahoru, opatrně po zetlelých rámech objevujeme vyděšeného Kulicha uvězněného mezi střešními taškami a trámem. Opatrně ho vyprošťujeme a beru ho do náručí, váží mnohem míň, bříško splasklé, pohled těkavý a divoký ale nemá žádné zranění a tulí se a tetelí blahem.
Teď už je zase zaoblený a kulaťoučký, po večerech se prohání po své oblíbené ulici a mnohem více si váží dobrého bydla a já si mnohem více vážím jeho velebné kočičí přítomnosti.
