„Malý, černý, bez cukru a mlíka, jako obvykle?“ zubila se servírka na Martina. Ten přikývl a těšil se na svůj odpolední rituál.
Po práci sedával v kavárně v centru. Miloval tu směs útržků cizích rozhovorů a svíravě hořkou chuť na patře. „No přijde ti to normální?“ ptávaly se často dívky s rudými rtěnkami nad kapučínem. Obvykle šlo o studentky z nedaleké divadelní fakulty a obvykle se bavily o nějakém muži. Dlouhé presso usrkávali zase hubení kluci s kostěnými brýlemi. Architekti.
Martin tu také často vídal starého Kratochvíla. Prý bývalý profesor, snad i sochař. Dnes nahrbený stařík delších prořídlých vlasů a pronikavého intelektu. Jeho oblečení pamatovalo Beatles v jejich největší slávě, ale vždy byl ustrojen v saku a košili neurčité pastelové barvy. Martin s ním občas prohodil pár slov. Kratochvíl měl pro něj vždy nějaké naléhavé sdělení: „Ženy, mladý muži, ženy jsou dnes duchovně vyprázdněné, víte. Nemají, jak říkám, animae pulchritudo. Vnitřního ducha, jenž by je dělal skutečně krásnými. Rozumíte?“
Martin přikyvoval a s úsměvem pozoroval, jak si profesor jednou rukou míchá turka ve skle a druhou strká balené cukříky do kapsy u saka. Byl to profesorův milý zvyk; nikdy nesladil, ale vždy si přiložený cukr schoval a odnesl. Co s ním asi dělá? napadlo Martina.
Když se potkali druhého dne, Martin se zeptal: „Kampak s tím sladidlem, mistře, sbíráte ho pro vnoučata?“
Kratochvíl se zatvářil tajuplně, naklonil se k Martinovi a zašeptal: „Jsou pro mou Venuši, moji cudnou múzu, mé jaro vší vznešenosti. Brzy vám ji představím, ale dnes ještě ne. Její krása zatím není s to dorazit k břehům pozemským.“
Martina bavil profesorův projev. Přestavoval si, že starý pán má čerstvou známost, kterou nechce vyplašit uvedením do společnosti.
Snad časem…
Ale dny a měsíce plynuly a Martin vídal akademika stále samotného. Nikdy se na záhadnou ženu nezeptal a Kratochvíl se o ní už více nezmínil.
Jednoho podzimního dne, když Martin mířil opět pro svůj šálek kávy, překvapil ho shluk lidí před vchodem. „Zavolejte záchranku,“ volal někdo.
Martin zahlédl ležící postavu v saku známého střihu. Prodral si cestu davem a naklonil se k profesorovi. Kratochvíl těžce oddechoval a byl bílý jako stěna. Podíval se na Martina a slabě ho zavolal.
„Srdce… srdce mě zradilo, příteli,“ pravil sotva slyšitelně. Vytáhl z kapsy klíče a podal je překvapenému Martinovi. V dálce bylo slyšet houkání sanitky.
„Postarejte se mi o ni, je u mě... doma. Nejedlého čtyři, poslední patro. Slibte mi, že na ni dáte pozor, že jí nikdo...“
Jeho prosbu přerušili lékaři. Odstrčili Martina a obklopili pacienta. Za chvíli ho naložili do vozu a starého pána odvezli. Lidé se postupně rozcházeli.
Martin zůstal stát a v ruce svíral dva zašlé klíče. Váhavě se rozešel do nedaleké ulice, k domovu skrývajícímu mistrovo tajemství. Přistoupil ke vchodu a zazvonil na jeden z mosazných zvonků. Ticho. Když ani podruhé nikdo neodpovídal, Martin si otevřel klíčem. Ovanula ho vůně vlhkého zdiva. Výtahem se dostal až nahoru a u masivních dřevěných dveří bytu opět zazvonil. Zase marně. Druhý kovaný klíč zarachotil v zámku a Martin se ocitl v přítmí velké haly. Překvapil ho těžký nasládlý pach. A pak, když se jeho oči trochu rozkoukaly, uviděl před sebou bílou drapérii ověnčenou květy, vinoucí se z předsíně do pokoje. Zde se bohaté záhyby měnily v tělo panny v nadživotní velikosti. Její polonahá postava pokojně vyplňovala místnost až ke stropu. Cudným gestem se obracela k příchozímu a hleděla na něj s nepopsatelnou jemností a láskou. Martin se lehce dotkl jejích boků. Byly tvořeny z mnoha menších cukrových homolí. A když pak ochutnal špičku svých prstů, ucítil sladkou chuť pramenící ze samotného nitra její duše.
