Už dávno jsem přestal počítat dny od data mé expirace.
Můžou to být týdny, měsíce… snad i roky? Původně jsme byli čtyři. Měli jsme krásné, jasně modré papírové navoskované kelímky a nemohli jsme se dočkat doby, kdy konečně přijde náš čas. Život každého laksymáčka směřuje k jednomu jedinému momentu – chvíli, kdy si právě jeho z ledničky vybere malé rozpustilé dítko a s rohlíkem z konzumu ho s vervou zblajzne na svačinu na babiččině verandě. Pusu má potom celou upatlanou, prsty jakbysmet a nemohlo by být šťastnější.Za chvíli začíná repríza ranní kouzelné školky. To je sen… chuť křupavého rohlíku, které já dodám svou vláčnost a smetanovost. Dokonalé duo! Nemohl jsem se dočkat, kdy se dostane řada i na mě.
Nejdřív zmizel laksymáček číslo jedna. Z výroby měl vadu tisku na obalu (''S'' mírně ujíždělo z řady) a tak jsme mu to privilegium, být první, vlastně i docela přáli. Druhý laksymáček, můj dobrý parťák, odešel o necelý den později. To už to ve mně pomalu začínalo hlodat. Co je se mnou špatně? Jsem moc pěkně natištěný, obal mám nepomačkaný, víčko krásně napnuté a rožek na odtrhnutí rovný. Nerad chválím sám sebe, ale hernajs… dyť já jsem kus!
Byl jsem. Jenže potom babiččinu lednici opustil i trojka a já zůstal mezi pochybnými zavařeninami a starými sýry docela sám napospas času.
Uherák se zelenomodrým potahem na povrchu mě uklidňoval, že prý vůbec nevypadám nijak zle; určitě si pro mě některé dítě ve chvíli, kdy se babi nebude dívat, zaskočí. Kryštof, Anežka, Márinka, Marky… bylo mi jedno, kdo z nich. Hlavně ať už můj život konečně dostane smysl! Tolik jsem toužil po setkání s rohlíkem. Znal jsem ho jen z vyprávění. Opravdu je křupavý na povrchu a měkký uvnitř? Skoro se tomu nedalo věřit.
Zatímco já jsem kvasil za kompoty v chladničce, rohlíky si hověly na poličce v ošatce, zabalené do teplounké utěrky. Párkrát jsem je koutkem oka zahlédl, když šla babi pro sádlo, nebo něco podobného.
Výhled na ně se mi ale čím dál tím více vzdaloval. Nejdřív přišly ty zatracené marmelády, potom pomazánkové máslo, kostka eidamu, můj kamarád salám… a spousta dalších. Ani jsem se nenadál a stál jsem u zadní stěny lednice vedle prošlé smetany a nivy, které na plísni začínala rašit další plíseň. Cítil jsem se osamělý a bezcenný. Naprosto jsem selhal. Měl jsem za svůj život dokázat jednu jedinou věc, a ani to se mi nepovedlo. Pod víčkem jsem začal chytat šedavý nádech. Kdo se v babiččině lednici dostane za pomyslnou čáru zapomnění, tomu není pomoci.
Netrvalo dlouho a já úplně přestal komunikovat s okolím a uzavřel se do svého kvasícího, zdrclého nitra.
Z malých dětí mezitím vyrostli gymnazisté a vegani, kteří by o mě, laksymáčka, nezavadili ani pohledem, i kdybych se naparoval v první linii. Ale já byl vzadu. Ostatně, to už mi dávno starosti nedělalo. Jen jsem živořil. Život pro mě už dávno ztratil smysl. Rezignoval jsem. Ve dne jsem v sobě mlčky nechal rašit houbovité mikroorganismy, které vypouštěly páchnoucí plyny, jimiž nadouvaly mé dříve krásně rovné víčko. V noci však mé myšlenky ještě stále někdy zabloudily na poličku do ošatky.
Jednoho dne mě z mého zlatavého, křupavého snu vytrhl podivný zvuk. Jakési cinkání a šátrání. Otevřel jsem oči a uviděl tu spoušť. Z lednice během pár minut vymizely všechny známé, hnijící tváře.
Generální úklid.
Babička si před pár dny ošklivě naštípla pánevní kost po tom, co se jí při telefonování zatočila hlava a ona plnou vahou dopadla do květináče s begoniemi. Rodina se rázem mohla přetrhnout, aby měla v domácnosti neustále někoho k ruce. To vyústilo v čistku. Nastoupila úklidová četa v čele s našimi odrostlými dítky, které už ovšem neměly tlamičky upatlané od jogurtu a v televizi koukaly maximálně na Výměnu manželek. Kouzelná školka byla už dávno pasé.
Organizovaně začali probírat pokoj po pokoji a vyhazovat všechno haraburdí, které se tam za ty roky nashromáždilo. Když dospěli až ke komoře, ve které jsem se tísnil i já a mé milované rohlíky, zhrozili se.
„Jak je možný, že je to mlíko už rok prošlý?!”
„Proč kurňa babička tenhle plesnivej eidam nevyhodí?”
„Nevíš, Maruš, co je tady todlencto? Je to takové růžové, mazlavé cosi… Počkej! Teď se to, přísahám, hejblo!!!”
Na kompost letěla dobrá polovina lednice. Já se krčil úplně vzadu u skomírající žárovky a snažil se ani nedutat, abych na sebe neupozornil. Došlo mi, že přeci jen ještě nejsem připravený na své poslání úplně rezignovat. Ale chrabré úvahy se rychle rozplynuly ve chvíli, kdy mě čísi ruka popadla a násilím vytáhla z ledničky.
„Ne! Ne! Do záchodu ne!” pištěl jsem. Vše bylo ovšem marné. Ocitl jsem se nad mísou po okraj naplněnou mými plesnivými přáteli a bývalými spoluvězni. Víčko šlo surovým škubnutím rychle dolů a já zamžoural do jasného denního světla, které mě oslepovalo. Začal jsem se pomalu sesouvat k okraji kelímku.
Plesk! Část mě už se válela v té odporné směsici v jámě pode mnou. Ještě pár vteřin a bude po všem.
„Počkej!!!” zakřičela babička, která se belhala pro sklenici s vodou. „Takové plýtvání jídlem…,” bručela, když mě svojí vnučce s nelibostí v očích vytrhla z ruky. O berli dopajdala do kuchyně, kde mé dva roky prošlé útroby láskyplně seškrábla do misky. Unaveně jsem se na ni usmál. Vždycky si jídla dokázala vážit. Nikdy nic nevyhazovala.
A potom… POTOM! Na mé hrudkovité tělo dopadly cucky čehosi drolivého. Babička mě zamíchala a nechala na chvíli odležet na lince, aby trhance trochu změkly. Za pár minut jsem se ocitl na čerstvém vzduchu. Drncalo to, když nás Babi vratkým krokem nesla přes dvorek k Barykově boudě. Celý obsah misky vyklopila do žlábku, podrbala ho mezi ušima a odšourala se zpátky do tepla.
Baryk nás zhltnul během deseti vteřin. Vůbec se neofrňoval nad kusy plísně ani nad seschlou kůrkou starého pečiva, kterému už ani já, laksymáček, pomoci nedovedu. Spolu jsme projeli celým trávícím traktem nebohého zvířete, které celou následující noc oka nezamhouřilo, jak se nadýmalo, ale my byli šťastní.
Já a okoralý rohlík jsme se v žaludečních šťávách propojili v jedno a teď už nás nikdo a nic nerozdělí.
