Miloval svoje auto a znal ho naprosto dokonale. Každičký šroub, matici, filtr a ideální hladinu oleje, co kam patří, co má jak znít, jak se třást, jak vonět. Poskládal si ho ke svým 21. narozeninám a byl na něj nadevše pyšný. Byla to jedna z mála věcí v jeho životě, která mu dělala radost, a na kterou se mohl vždy spolehnout. Vždy, když do něj nasedl a jen tak se projížděl, nechal vše za sebou a nevnímal nic jiného než sebe, auto a silnici.
Teď v něm však seděl a nemohl ji dostat z hlavy. Lucie. Jeho kamarádka už od dětství, do které byl platonicky zamilovaný odjakživa. Poznali se v první třídě, když jí na cestě domů spadl řetěz u kola. Vedla kolo pomalu vedle sebe a plakala. Zastavil vedle ní a nabídnul jí svou pomoc. Odmala rád rozebíral věci, ale v jejich skládání měl kolísavé úspěchy. Pokusil se jí řetěz vrátit zpátky, ale místo toho se mu povedlo odmontovat pedály i s přehazovačkou. Všechny díly posbíral a kolo jí odtlačil domů, kde se přiznal jejímu otci. Očekával, že dostane výprask, ale on ho místo toho naučil, jak se co nasazuje zpátky. Od té doby k nim často chodil a její otec ho učil všechny chlapské věci, které ho jeho otec naučit nemohl, protože utekl, když byl ještě batole. Později si začal přivydělávat v jeho autoservise, díky čemuž si mohl odkládat peníze a díly k tomu, aby si postavil svoje vlastní auto.
To všechno mu proběhlo hlavou, když zastavil před barem, ze kterého mu Lucie celá nešťastná volala. Určitě se zase pohádala s tím svým debilem, pomyslel si. Nikdy nechápal, proč Lucii přitahují ti největší blbci v okolí. On sám byl přesvědčený, že u ní nemá sebemenší šanci, protože ona ho vnímala jen jako svého bratra. Vždyť spolu prakticky vyrostli, trávil u nich skoro všechen volný čas. Ať už s ní, nebo v dílně.
