Neměnný
Na rohu náměstí proti mému uzenářství se Franta Šlápota objevil každý den přesně v celou.
S rozezněním zvonů smekl. Pozdravil mě tím svým “Dobrý den, Oldo,” a vykulil průzračně modrý, pichlavý oči, díky kterejm prostě nestárl.
Sotva kostelní zvony ztichly, zase buřinku stáhl do čela. Nechal pozdravovat manželku a děti. Pak zamířil spořádaným, tanečním krokem ke krámu
Měl otevřeno vždycky od osmi do šesti. Jen Bůh ví, jak mu to mohlo projít. Ale to byl celej on, nikoho se na nic neptal, všechno si dělal sám a hleděl si svýho, vždycky.
Přes pupek se mu houpaly pověstný hodinky až z Prahy.
Tak jsme mu taky říkali, hodinky z Prahe, protože ten chlap se nikdy nezpozdil a jeho dny měli pořád stejný, neměnný řád.
Měl otevřeno v den svatby s Líbou, i když se mu narodil Jan a pak další děcka.
Nezavřel za první, ani za druhý světový války.
Skládal zboží do krabic na Štědrý dny, Silvestry.
Jen jednou to svoje obchodnický pravidlo porušil, když kluci honili s klackama po náměstí malýho Vendu, pomatence z koloniálu.
Poprvé a naposled vyvěsil na dveře červenou ceduli zavřeno. Pochytal kluky a zmidlil je
Malýho Vendu pak vzal do náruče a nacpal mu kapsy bonbónama.
Měl pro děti takový zvláštní pochopení a trpělivost, když mu dejchaly na sklo a dlouhý minuty vymýšlely, co si za těch padesát halíři od babičky koupí.
Malí kluci z maloměsta snili o tom, že jednou budou obchodníci tak jako on. Cestou do školy ho sledovali a napodobovali jeho chůzi.
Malej Venda sedával z vděčnosti před krámem hodinek z Prahe a vyhrával na harmoniku.
A František Šlápota s kamenným výrazem vybaloval karamelky, kouřil dýmku a potají si podupával v rytmu Vendovy etudy.
S rozezněním zvonů smekl. Pozdravil mě tím svým “Dobrý den, Oldo,” a vykulil průzračně modrý, pichlavý oči, díky kterejm prostě nestárl.
Sotva kostelní zvony ztichly, zase buřinku stáhl do čela. Nechal pozdravovat manželku a děti. Pak zamířil spořádaným, tanečním krokem ke krámu
Měl otevřeno vždycky od osmi do šesti. Jen Bůh ví, jak mu to mohlo projít. Ale to byl celej on, nikoho se na nic neptal, všechno si dělal sám a hleděl si svýho, vždycky.
Přes pupek se mu houpaly pověstný hodinky až z Prahy.
Tak jsme mu taky říkali, hodinky z Prahe, protože ten chlap se nikdy nezpozdil a jeho dny měli pořád stejný, neměnný řád.
Měl otevřeno v den svatby s Líbou, i když se mu narodil Jan a pak další děcka.
Nezavřel za první, ani za druhý světový války.
Skládal zboží do krabic na Štědrý dny, Silvestry.
Jen jednou to svoje obchodnický pravidlo porušil, když kluci honili s klackama po náměstí malýho Vendu, pomatence z koloniálu.
Poprvé a naposled vyvěsil na dveře červenou ceduli zavřeno. Pochytal kluky a zmidlil je
Malýho Vendu pak vzal do náruče a nacpal mu kapsy bonbónama.
Měl pro děti takový zvláštní pochopení a trpělivost, když mu dejchaly na sklo a dlouhý minuty vymýšlely, co si za těch padesát halíři od babičky koupí.
Malí kluci z maloměsta snili o tom, že jednou budou obchodníci tak jako on. Cestou do školy ho sledovali a napodobovali jeho chůzi.
Malej Venda sedával z vděčnosti před krámem hodinek z Prahe a vyhrával na harmoniku.
A František Šlápota s kamenným výrazem vybaloval karamelky, kouřil dýmku a potají si podupával v rytmu Vendovy etudy.
(Alena)
Podívejte se na nahrávku povídky Jana Wericha Máta peprná. Vaším úkolem je popsat hlavního hrdinu prodavače bonbónů Františka Šlápotu očima jedné z následujících vedlejších postav:
prvního či posledního dítěte, které vešlo do krámku,
Šlápotovy ženy,
uzenáře od naproti,
uklízečky,
kněze, hrobníka...
Fantazii se meze nekladou.
„Dobrý den.“
Já spěchám a on je pomalej. Vytáčí mě. To nemůže nechat ten žebřík chvíli stát? Nebo neuklízet tu pikslu?
Proč si dává tak dobré věci až nahoru?
Pak když přijdou lidi, kteří to chtějí, trvá mu to. Rychleji by to zvládl i lenochod!
Je vysokej a hubenej, nevím, proč mu to dělá takový problémy, lézt po žebříku je lehoučký, hlavně když je člověk vysokej. A to on je. Je ten jeho žebřík nějak vadnej nebo co? Já po žebříku umím vylézt za pár minut.
Je tak pomalej, že přijdu pozdě. A proč s tím tak nadělá?
Je pořádnější než nejpořádnější maminka.
Ať přidá!
(Klárka, 11 let)
Protiva
Pan František Šlápota byl nevrlý zlý prodavač, kterému bylo přibližně 50 let a jeho práce ho nebavila. Neměl rád děti, ani neměl rád mátu peprnou. Celkem rychle se uměl uklidnit.
Snažil se mít vše srovnané, ale přitom to měl nepraktické.
To, co nejvíc používal, měl mimo dosah ruky. První se měl zeptat, co holčička chce, a pak teprve měl uklidit krabici.
Také toho moc nevydržel. Byl otrávenej ze života, ale nevěděl proč. Byl línej si najít novou práci.
(Ester, 11 let)
Poslední práce
Zapomněl jsem si doma rukavice. Zkřehlé prsty mi práci s lopatou nijak neulehčovaly a zmrzlá půda už vůbec ne. Už se stmívalo a já jsem byl po celém dni práce pořádně vymrzlý. Naneštěstí na mě čekalo ještě jedno nepohřbené tělo.
František Šlápota, prodavač bonbónů- stálo na visačce u rakve. Znal jsem ho, jako spoustu lidí, kteří se ke mně dostanou. Chodíval jsem k němu do krámu před nebo po šichtě často, pro pralinky. Měl ty nejlepší široko daleko, nechával je prý přivážet až odněkud z Belgie. „ Pro své zákazníky jen to nejlepší,“ říkával vždycky František.
Ve Frantově krámě byl neustále pořádek a řád, ale nebylo to vůbec neosobní. Právě naopak, prodejna byla velmi útulná. Příjemné teplo, vůně čokolády a lékořice se rozlívala v okolí a prodavač sám vždy potěšil své zákazníky dobrým slovem, nebo malou slevou. Taky do hospody kdysi chodíval, vzpomínal jsem na Frantu a noci co jsme spolu propili. Teda, jen do doby, než se oženil. Bylo fajn s ním popíjet a hrát karty. Bavil společnost malými vtípky. Jen jak mu dlouho dobrá karta nešla, práskl se hrou a odešel domů. No, trpělivosti moc neměl.
Dokopal jsem hrob a připravil rakev. „Ach Franto, Franto,“ mumlal jsem si pro sebe, a začal spouštět nebožtíka do čerstvě vykopané díry, „ Tak co přivedlo do hrobu tebe?“
Poslední práce
Zapomněl jsem si doma rukavice. Zkřehlé prsty mi práci s lopatou nijak neulehčovaly a zmrzlá půda už vůbec ne. Už se stmívalo a já jsem byl po celém dni práce pořádně vymrzlý. Naneštěstí na mě čekalo ještě jedno nepohřbené tělo.
František Šlápota, prodavač bonbónů- stálo na visačce u rakve. Znal jsem ho, jako spoustu lidí, kteří se ke mně dostanou. Chodíval jsem k němu do krámu před nebo po šichtě často, pro pralinky. Měl ty nejlepší široko daleko, nechával je prý přivážet až odněkud z Belgie. „ Pro své zákazníky jen to nejlepší,“ říkával vždycky František.
Ve Frantově krámě byl neustále pořádek a řád, ale nebylo to vůbec neosobní. Právě naopak, prodejna byla velmi útulná. Příjemné teplo, vůně čokolády a lékořice se rozlívala v okolí a prodavač sám vždy potěšil své zákazníky dobrým slovem, nebo malou slevou. Taky do hospody kdysi chodíval, vzpomínal jsem na Frantu a noci co jsme spolu propili. Teda, jen do doby, než se oženil. Bylo fajn s ním popíjet a hrát karty. Bavil společnost malými vtípky. Jen jak mu dlouho dobrá karta nešla, práskl se hrou a odešel domů. No, trpělivosti moc neměl.
Dokopal jsem hrob a připravil rakev. „Ach Franto, Franto,“ mumlal jsem si pro sebe, a začal spouštět nebožtíka do čerstvě vykopané díry, „ Tak co přivedlo do hrobu tebe?“
(Ema, 11 let)
Vzor
Pan cukrář Šlápota je dobrosrdečný člověk. A pořádný. Na zákazníky se hezky usmívá, když si kupují bonbony, a v ruce už má takový grif, že mu nikdy žádná sklenice nevypadne. No jo, léta praxe. I přesto, že má mohutnou postavu, která vzbuzuje respekt, nebojím se ho, protože vím, že když se někdy náhodou rozběsní, tak stejně rychle vychladne.
Jednou jsem ho zažil hodně podrážděného. Tiše si pro sebe něco mumlal a jak tiše běsnil, jeho tmavý plnovous se mírně třásl. Pak mě ale uviděl, vyčerpaně se usmál a zeptal se mě, co chci. Oči má jako ostříž, šedé a stále ve střehu, nikdo si v jeho krámě nedovolí nic ukrást. Až vyrostu, chci být jako on. Taky se chci stát cukrářem a prodávat sladkosti.(Jasmin, 15 let)
František
Nevím, co si bez mého muže Františka v životě počnu. Je pravda, že někdy dokázal být náročný, po většinu času byl však jako beránek a snesl by vám modré z nebe, jen aby se vám zavděčil.
František si z obchůdku s cukrátky vytvořil své království. Občas ze srandy říkal, že se pro něj se narodil, a že pro něj taky zemře. Vše mělo svůj řád a, nedej Bože, že by se jediná nádoba se sladkostmi pohnula do strany, byť jen o píď. Konec světa by však nastal, kdyby přišel nějaký zlomyslný šotek a nádoby mu zpřeházel.Stejný pořádek měl můj muž i v běžném životě. Žluté ponožky v horním pravém šuplíku společně s modrými, na černé ponožky měl speciální šuplík vpravo hned pod šuplíkem se žlutými a modrými ponožkami. Boty byly všechny vyrovnané špičkou ke zdi, kabáty na věšáku srovnané od nejteplejšího po nejtenčí. Na vše měl své postupy a nehodlal je kvůli nikomu a ničemu měnit.
Pokud jste mu mému muži jeho pravidla nenarušili, byl laskavý a přívětivý. Pokud se vám však podařilo překročit mezní čáru, dokázal velice rychle vypěnit.
Netrvalo to nikdy dlouho, avšak bylo to nezapomenutelné, a ne všichni lidé, kteří se s ním každodenně nestýkali, to očekávali.
Zvykla jsem si na jeho pořádnost, možná až příliš. František totiž dokázal svou potřebu pro řád přenést i na lidi okolo sebe, aniž by si toho kdokoliv všimnul, dokud byl pořád přítomen.
Zvykla jsem si na jeho pořádnost, možná až příliš. František totiž dokázal svou potřebu pro řád přenést i na lidi okolo sebe, aniž by si toho kdokoliv všimnul, dokud byl pořád přítomen.
(Eliška Klímová)
(Popis cukráře očima malého chlapce; napsáno podle zadání: Cukrář je mohutný, má tmavý plnovous a inteligentní, šedé oči, kterým nic neunikne. Je usměvavý a dobrosrdečný.)
(Popis cukráře očima malého chlapce; napsáno podle zadání: Cukrář je mohutný, má tmavý plnovous a inteligentní, šedé oči, kterým nic neunikne. Je usměvavý a dobrosrdečný.)
