„Hoosaaná, in excelsis…“ vibruje prostorem s každým vydaným tónem. Energie mše je úchvatná.
Podepírám si bradu, kabelku pokládám vedle sebe do opuštěné lavice a v duchu začínám našimi sbory doprovázet sopránové sólo. Podupávám si, abych neztratila rytmus, zavírám oči a ejhle, přede mnou se náhle odehrává koncert s šedovlasým hopsálkem v popředí.
Vždycky ho ta mše dostane.
Poskakuje, dirigentskou hůlkou div nesejme prvního houslistu, i jeho grimasy prozrazují absolutní oddání se dílu. V dalším taktu nás, sboristky, čeká tón a2.
Poskakuje, dirigentskou hůlkou div nesejme prvního houslistu, i jeho grimasy prozrazují absolutní oddání se dílu. V dalším taktu nás, sboristky, čeká tón a2.
Rudneme, slabší jedinci přestávají dýchat, avšak během vteřiny to máme za sebou. Hopsálek nás oceňuje palcem nahoru.
Celý sbor se dostává do závěrečné extáze. Chrámovou lodí zní zvony, doprovázené smyčci a trubkami. Louskám si prsty, jen tak pro sebe. Nedivte se, gospelový styl mše k tomu vybízí. Poslední lusk mne však vrací zpátky do reality.
Kroutíc se stále do rytmu poposedám v lavici, vedle usedá kamarádka, kostel se začíná plnit.
Celý sbor se dostává do závěrečné extáze. Chrámovou lodí zní zvony, doprovázené smyčci a trubkami. Louskám si prsty, jen tak pro sebe. Nedivte se, gospelový styl mše k tomu vybízí. Poslední lusk mne však vrací zpátky do reality.
Kroutíc se stále do rytmu poposedám v lavici, vedle usedá kamarádka, kostel se začíná plnit.
Odkud ta Hosana zní? Otáčíme hlavy směrem ke kůru.
Je to zvláštní, mši pustili z cédéčka. Samozřejmě; nemá nás totiž kdo dirigovat. Šedovlasý hopsálek leží před námi ve stříbrné rakvi.
In excelsis Deo...
In excelsis Deo...
